Recenze pravdou protkané

03. Město mrtvých

Autor:  Maxillor (ani za zlaté prase mi Watt nedovolí věnování, natož pak označení -_-)
Žánr: Mystery (kdyby to byla chyba, opravte mě, prosím)
Anotace:

Ty oči jsou všude. Pod postelí, v prasklinkách ve zdech, za okny. Čekají, až se jim ukáží záda, a poté udeří. Ne všichni lidé si tím však projdou, tím strachem a bolestí mezi lopatkami. Protože ne všichni lidé jsou jako Laurentius.

Jeho rodina se přestěhovala do své rodné vesničky, která jako by se v dávné minulosti bodla o trn. Tajně doufá, že se od očí oprostí a bude moct začít žít od začátku. Nikdy však bez pomoci nebude schopen změnit to, čím je.

Jak se dny sčítají, tlak očí se na jeho bedrech zvyšuje a spolu s touhou splnit všechna přání matky k němu dochází i záhadné věci, jež se ve vesnici dějí.

Proč je tedy pod svícnem největší tma?

*

Já se tedy celkem činím. Druhý den, druhá recenze (rozbor). Někdy není na škodu si zapomenout sluchátka doma, potom aspoň nemůžu na koleji čumět na seriály a dělám to, co pořád odkládám. Jsem strašně nedisciplinovaný člověk.

Město mrtvých. Co o tom příběhu říct? Já nějak nevím. Mám jeden list s poznámkami o chybách a k tomu otázky, které mi nezodpovědělo ani deset kapitol.

Svým následujícím tvrzením nechci říct, že by v každém příběhu, ne-li každé kapitole, měla být napěchovaná nějaká akční scéna. To ne. Ale v tom příběhu se až k uzoufání nic neděje. Sem tam nějaká zmínka o něčí smrti, dvě věty o tom, že zase někdo zmizel, očička stalker a psychotická matka, která je prototyp pobožné paničky, kterou bych nejraději vzala židlí. Nic proti náboženství, jen proti charakteru.

Náboženská tematika mi nevadí, nic proti ní nemám a psychologické příběhy dokonce zbožňuji, ale vystihnout dobře psychiku postavy v takovém příběhu tak, aby to čtenáře udrželo při smyslech, to si žádá hodně umění. A tady jsem nucena podotknout, že se to zrovna dvakrát nepovedlo. Za deset kapitol jsem se nedokázala vžít do postavy Laurentila (o skloňování ještě budu psát), matky, Samanthy nebo kohokoliv jiného. Nejvíce se mi přiblížil Neth a ten mi poté záhy zmizel.

V principu mi to přišlo podobné, jako Hádovo memento. Jen v principu, pozor! Nechytejte mě za slovo. Hlavní hrdina je stíhán jakýmsi temným přízrakem v podobě muže, který je patrně velké bububu a není to jen tak obyčejný random týpek. To je jen ten princip.

Jako vždy jsem se zaměřovala hlavně na logiku a podobně, jako jsem měla hodně nezodpovězených otázek u Humanoida, jsou také tady. U toho Humanoida to ale vlastně nevadilo, tam všechno přebil David, jenže Laurentius je dosti slabá postava, aby mohl táhnout celý příběh sám. Ani Meryl Streep sama neutáhne celý film, pokud nemá podporu kolegů a dobrý scénář.

Sledujeme tříčlennou rodinu, v které to pořádně skřípe. Slabý Lauren si myslí, že za všechno špatné může on a snaží se matce zavděčit, což se mu dvakrát nedaří. Místy mi připomínal týranou ženu, tam to často sklouzává k tomu: trest si zasloužím, viníkem jsem já, to já dělám všechno špatně, takže to mlácení si zasloužím. K tomu tady máme Netha, který je asi jako jediný normální. Přisuzuji to jeho studiu psychologie, pokud se nemýlím. To ho odtáhlo od toho zfanatizování. Úderné trio doplňuje šílená matinka, která si koleduje o židli na hlavě už jen svou přítomností, ale jediný, kdo jí dokáže vzdorovat, je právě Neth. A právě vztahy v této rodině nemám dosud objasněné.

Neth své matce říká Liso, neoslovuje ji jako matku. Ale proč? Co se stalo, že se tak vzájemně odcizili? Může za to smrt otce? Nebo na něj matka zkrátka zanevřela, protože se věnoval vědě, nikoliv duchovnu? Přestěhovali se do své rodné vsi, ale kde zase máme ten původ? Lauren si pamatoval některé zážitky z doby, kdy tam žili, ale co způsobilo, že odjeli? A co způsobilo, že se nyní vrací zpět? Proč je Lisa taková, jaká je? Byla před smrtí manžela jiná? Upnula se tak silně na víru kvůli tomu nebo už byla zkrátka taková? U takové možnosti si nějak nedokážu představit, že by s ní nějaký chlap vydržel, natož s ní zplodil dvě děti. Stejné je to i Nethem a Laurenem. Dovídáme se, že Neth má už pět let po dvacítce a Lauren je mladší, ale o kolik? V jednu chvíli připomínal dospělého kluka na hranici dvacítky, poté zase sklouzl k puberťákovi sotva před patnáctkou. V úvodu první kapitoly zase působil jako šestileté dítě. Tohle jsem nedokázala rozklíčovat. Lauren patrně nějakou víru má, Neth oproti němu nikoliv, alespoň tak na mě působil. Přitom se v jedné části psalo, že matce děkuji právě za víru. To moc nekorespondovalo s celou jeho přítomností v příběhu, kdy se o víru nestaral a zajímal se jen o bratra.