Recenze pravdou protkané

05. Ruská ruleta

Autor: JuditKlourova
Žánr: Mystery/Thriller
Anotace:
Jediné hodiny v místnosti odpočítávají sekundy do doby, kdy přijde další ztráta jednoho nevinného života. Smrt, která zde na každého čeká se nedá jen tak obejít. Mnozí už to zkoušeli a neuspěli. Však najde se zde i chlapec, který na smrt trpělivě čeká a až přijde, ochotně jí podá ruku. Dylen Loser. Ví, že stratit už nic nemůže. Nevěří ve spásu, věří jen ve smrt. Ale i spása jednou může přijít. Jde jen o to, jestli spása smrtí, nebo propuštěním.

*

Po dlouhé době jsem se zase dostala k recenzím. Vím, že hodně skáču, ale jak jsem psala, nedodržuji pořadník, vybírám si podle tématu a délky tak, aby mi to sedělo do nějakého harmonogramu. Jelikož Ruská ruleta čeká už dlouho a v první pětici už mi zbývá jen ona, vrhla jsem se tedy na ni.

Anotace má potenciál, ale chtělo by na ní zapracovat. Upravit interpunkci, pravopis (píše se ztratit, ne stratit) a trochu si pohrát s větami, aby to nebylo takové suché. Místy mi to přijde usekané, mělo by to být plynulejší, aby to mělo spád a donutilo člověka ke čtení.
Cover se mně osobně líbí, postava v pozadí podtrhuje celkové vyznění příběhu, ovšem heslo ve spodní části mi tam příliš nesedí. Může tam být, ale chtělo by jej jinak formulovat. Ostatně dále si povíme jeden z důvodů, proč.

Tematika smrti je obecně velmi těžká. Hodně lidí s ní má osobní zkušenosti, ztratili někoho blízkého apod. Tohle je ovšem tematika násilné smrti formou „hry" a o to je to těžší. Jsou tady oběti a věznitelé. A kdo z nás ví, jak se chová oběť za takových podmínek? Ano, můžeme si to představit. K dispozici máme hodně filmů, ze kterých lze čerpat. Dá se to napsat. Otázka zůstává: jak to napsat?

Představte si, že jste byli uneseni, uvrženi do nějaké kobky a vždy v přesně stanovený čas přijde něco jako poslední soud, který rozhodne o tom, zda zemřete nebo přežijete. Vždy je to stejné, stejná šance pro všechny. Co byste cítili? Co by se vám honilo hlavou? Jak byste to všechno vnímali? To jsou základní otázky, nad kterými je třeba uvažovat, když se píše takovýto příběh. Protože pokud jde o téma únosu, násilného držení a hry se smrtí, pak takový příběh staví na tom nejzákladnějším stavebním kameni, jaký jen existuje a jaký příběh tohoto typu prostě musí vyzdvihovat – emoce. Alfa a omega všeho. Když čtete o únosu, zajímá vás vnitřní svět oběti. Její smýšlení, názory, pohnutky, které ji vedou k jednání, pokud se k něčemu odhodlá. Jak to vnímá, jak se cítí, na co myslí, na co vzpomíná apod. Když máte oběť, prostě musíte čtenáři odhalit její nitro. Určitě nebude jen tak sedět na místě a na nic nemyslet.

Emoce jsou obecně často kamenem úrazu příběhů, protože ne každému se chce drbat v psychologii postav a popisovat ji. Jenže s emocemi vaše postava dostane život, nádech reálnosti a čtenář se s ní ztotožní. A u obětí trestných činů to platí dvojnásob. Takže pokud se někdo nechce pitvat ve vnitřním světě postavy, téma únosu a hrozící smrti není zrovna dobrý námět na příběh.

Já bohužel zdejším postavám nevěřila. Všechno se to dělo hrozně rychle a v podstatě jsem nenahlédla do jádra postav. Bez řečí jsme se hned na začátku přesunuli na ono jeviště a začala první hra, která sice skončila smrtí, ale mě ani nenapadlo, že bych měla oběť litovat. Čistě proto, že ono se to prostě stalo a šlo se dál. Smrt je, trochu drsně řečeno, úžasným způsobem, jak ze čtenáře vyždímat emoce. Stačí i malý odstavec. Když holku uštkne had a je konec, je to jen prázdná věta, která v nikom nic nevyvolá. A hlavně ta smrt není okamžitá. Jed nejdříve postupuje, paralyzuje, možná dusí a poté účinkuje. Má to zkrátka nějaký postup, není to hned. A to je ten skvělý moment pro emoce. Nemusí toho být mnoho, třeba jen pár vět, ale shrnout ten proces umírání, to je to, co vyvolává emoce. Někdo v hledišti mohl něco nadšeně vykřiknout, někdo se mohl třeba i posmívat. Zbylé děti skučely, Dylan vedle umírající sebou mohl zoufale zmítat, mohl na všechny něco řvát, prostě cokoliv. Nějaký výbuch, který by čtenáře přiměl něco cítit. Oběť přestává ovládat tělo, dusí se, hlavně na něco v poslední minutě myslí – a konec. Při čtení věty: uštklo mě to a umřela jsem, je konec ještě dříve, než se vůbec stačí začít.