Já,Charlotte

4.

Ráno mě probudila nevolnost. Trošku jsem zvracela a tak jsem nic nejedla.

Štěpán nikde. Ať si. 

Zvedla jsem mobil a zavolala mamce. Řekla jsem jí tu novinu, ale to o Štěpánovi ne. Nechci jí přidělávat starosti. Byla moc nadšená a hned vymýšlela co bude dělat, až se to malé narodí.

Po intenzivním hovoru s mou milovanou matičkou jsem poklidila byt a jelikož byla sobota, tak jsem si řekla, že si dám flákací den. A tak jsem si pustila hudbu a lehla si do postele. Usnula jsem.

Když jsem se probudila, bylo 16:14. Přečetla jsem si zprávu od Petra. Psal, že by se stavil další den dopoledne, ať ho očekávám kolem jedenácté. To byl přesně on, řekl jen v kolik a přijede a všichni se zblázněte. To mě celkem na něm štvalo.

Vyrušilo mě šramocení klíčů v zámku. Štěpán vešel do pokoje a začal si balit věci.

,,Co děláš?"

,,Nevidíš? Balim si věci, jdu od tebe pryč, protože s tebou bejt nechcu. To děcko stejně nebude moje, tak co. A i kdyby, já ho nechci."

,,No, to nemyslíš vážně?! Ty si sem v noci přitáhneš nějakou ožralou krávu a teď tohle? To se jen tak sebereš a odejdeš a zahodíš celej náš vztah?"

,,Klidně. Ty už mě nebavíš."

Pak vstal. Podíval se na mě a s taškou oblečení odešel do koupelny. Pak odešel z bytu.

Lehla jsem si na postel a začala brečet. Takhle se přece zachovat neměl. Brečela jsem tak moc, že jsem si musel napustit vanu, abych se uklidnila. Když jsem začala usínat, vylezla jsem a šla si lehnout. 

Omlouvám se, že dlouho nebyla další část, ale to víte, starosti, život, škola a zvracení všech poezií... Děkuji za trpělivost.