Carlislova a Esmeina dcera

13. Týden s Voltury

Carrie
Vyšplhala jsem na strom a sedla si na něj. Tak to bude blbý. Layla je moje nejlepší kamarádka a ona má odjet! Do očí se mi nahrnuly slzy, ale jakmile se za mnou ozval hlas, jsem si je rychle otřela. ,,Co tu děláš?" Podívala jsem se na toho dotyčného a poznala, že to je Cauis. ,,Nic." Odpověděla jsem a dívala se dál na přírodu. ,,Nic tu určitě neděláš, sedíš." ,,Tak proč se tedy ptáte?" ,,Jen tak." Sedl si vedle mě. ,,Tak já půjdu." Chtěla jsem seskočit. ,,Ne. Byla jste tu dřív." Odpověděl a začal se zvedat. Stejně jsem seskočila a šla domů. Hned mě dohnal. ,,Říkal vám někdo, že jste tvrdohlavá." ,,Ano. A vám?" Usmála jsem se a viděla, jak se zamračil. ,,Několikrát." ,, Nedivím se." Zamumlala jsem tak neslyšně, že mě ani nemohl slyšet. ,,Víš s kým mluvíš?" Zdál se mi rozlobený. ,,Ano." ,,Tak se tak chovej." Na to jsem nic neřekla. Pak jsme mlčky šli dál. Došla jsem do svého pokoje a šla hned do koupelny. Svlékla jsem se a vlezla si do sprchy. V hlavě se mi přemítala ta debata s Cauisem.

Carlisle
Šli jsme si zalovit a pak jsem se s Esme vracel zpátky domů. Při cestě se k nám přidal Aro a Markus, Cauise jsem nikde neviděl a ani jsem to neřešil. ,, Tvá dcera se jmenuje Carrie Esmeralda Cullenová." ,,Ano. To jsem ti taky říkal." Odpověděl jsem Arovi. ,,Je vážné nádherná a celá po vás." Usmál se Markus a já přikývl. Došli jsme do obýváku a sedli si s Esme do křesla. Ty dva si sedli na pohovku. Po chvilce přišla Carrie a hned zmizela ve svém pokoji, po ní hned Cauis. ,,Kdepak jsi byl bratře?" Zeptal se ho Aro. ,,Na lovu přece." Odpověděl a sedl si k nim na pohovku.

O dva dny později
Carrie
Přecházela jsem silnici, šla jsem si do obchodu koupit propisky, protože mi už došly. Rozhlédla jsem se a šla. To mi ale osud nepřál a z rohu se vyřítilo auto. Smetlo mě. Muž, který též přecházel, stihl uskočit. Byl to tvrdý dopad, a já odletěla o několik metrů dozadu. Nic jsem necítila a ztratila vědomí.

Nikdo
Svědci nehody zavolali sanitku, sanitáři ale potvrdili, že tohle nemůže přežít. Její srdce už skoro nebilo a ještě k tomu nedýchala. Zavezli ji tedy do márnice. Tohle vše viděla Alice, rychle zavolala Carlislovi. ,,Carlisle. Musíš rychle do márnice. Carrie měla nehodu a vezou ji rovnou tam, nedávají šanci." Řekla mu upíří mluvou. ,,Dík Alice." Než Alice cokoliv řekla, zavěsil. Zařídil si rychle dovolenou a běžel doslova k autu. Pak vyjel směr márnice.

Carlisle
Dojel jsem do márnice, mohl jsem k ní, že jsem byl její otec a k tomu doktor. Odhrnul jsem plášť a podíval se na ni. Už skoro nedýchala a její srdce pomalu sláblo. Podíval jsem se, jestli tu někdo není a vzal si ji do náruče. Odnesl jsem si ji do auta. Položil jsem ji na zadní sedadlo a vrátil se.  Vysvětlil jsem, že budu zařizovat pohřeb a tak, a proto si ji beru domů. Vrátil jsem se a vyjel domů. Zastavil jsem ale na jedné lesní cestě a přešel k ní. Naklonil jsem se nad ní. ,,Promiň mi to." Zašeptal jsem k ní a kousl ji do krku. Začala lapat po dechu a chtěla mě rukou odlačit. Chytil jsem ji a držel ji na sedadle. Po delší době, když jsem si byl jistý, že mého jedu je v ní hodně, jsem se odtáhnul. Začala sebou házet a pak i křičet. Zavolal jsem Esme, protože jsem věděl, že takhle nemůžu jet. Přiběhla během pěti minut. ,,Budu řídit, neudržela bych ji." Přikývl jsem a sedl si dozadu, jednu ruku jsem měl na jejím pase a druhou na ramenou. Esme si sedla na místo řidiče a rozjela se domů. ,,Co uděláme? Všichni si budou myslet, že je mrtvá." ,, Přestěhujeme se po jejím pohřbu." Přikývla a dojeli jsme před dům.