ČERNÝ KOCOUR

540 15 3
                                    

Nečekám a ani se nedomáhám, abyste tomuto šílenému, a přece tak obyčejnému příběhu, který tu vypíši, uvěřili. Byl bych věru blázen, kdybych to čekal; vždyť se to i mé vlastní smysly brání dotvrdit. A přece nejsem blázen, ani se mi nic nezdá, o tom vás ujišťuji. Zítra však zemřu a dnes chci své duši ulevit. Nejdříve bych rád seznámil svět prostě, stručně a bez podrobných výkladů s pouhým sledem příhod v mé domácnosti. Důsledky těchto příhod mne děsily – trýznily – a zničily. Ale nebudu se pokoušet je vysvětlovat. Pro mne neznamenaly nic než hrůzu – mnohým nepřipadnou ani tak hrůzné jako spíše bizarní. Možná že se v budoucnu najde mozek, který mé přízraky zredukuje na běžnou, všední věc – nějaký chladnější, logičtější a ne tak vznětlivý mozek, jako mám já, a ten nebude vidět v okolnostech, které já líčím s hrůzou, nic víc než obvyklý postup docela přirozených příčin a následků.

Již od dětství jsem byl znám svou poddajnou a přívětivou povahou. Byl jsem dokonce tak nápadně útlocitný, že si ze mne kamarádi tropili žerty. Zvláště jsem miloval zvířata a rodiče mne proto zanášeli všemi druhy mazlíčků. Také jsem většinu času trávil s nimi a nemohl jsem být šťastnější, než když jsem je krmil a laskal. Tento povahový rys se mnou rostl, a když jsem dospěl, byl mi jedním z hlavních zdrojů radosti. Těm, kdo si někdy oblíbili věrného a chytrého psa, nemusím snad ani vysvětlovat, jak nesmírné potěšení z toho plyne. V nesobecké, obětavé lásce němé tváře je cosi, co přímo zasahuje srdce toho, kdo nejednou zakusil vratké přátelství a chatrnou věrnost pouze lidského tvora.

Brzy jsem se oženil a s radostí shledal, že se v této zálibě se ženou shodneme. Když viděla, jak si libuji v domácích zvířatech, nevynechala jedinou příležitost, aby mi neopatřila právě ty nejmilejší. Měli jsme ptáky, zlaté rybky, nádherného psa, králíky, malou opičku a kocoura.

Ten kocour, to bylo zvíře pozoruhodně velké a krásné, úplně černé a tak chytré, že člověk žasl. Když přišla řeč na jeho inteligenci, připomínala manželka, která tajně věřila na pověry, dávný lidový názor, podle něhož jsou všecky černé kočky zakuklené čarodějnice. Pochopitelně to nikdy nemyslila vážně a já celou tu věc uvádím vlastně jen proto, že jsem si na ni náhodou vzpomněl.

Pluto – tak se kocour jmenoval – byl můj oblíbený mazlíček a kamarád. Jen já jsem mu dával jíst, a kam jsem se v domě hnul, všude mi byl v patách. A dokonce jsem mu jen stěží zabránil, aby za mnou nechodil ulicemi.

Naše přátelství trvalo několik let, avšak během této doby nastal v mé celkové letoře či charakteru (stydím se to doznat) pronikavý zvrat k horšímu. Vším byl vinen běs opilství. Den ze dne jsem byl mrzutější, nedůtklivější a bezohlednější k citům druhých. Na svou ženu jsem si dovoloval; mluvil jsem s ní hrubě a nakonec jsem jí vyhrožoval násilím. Moji miláčkové ovšem také pocítili změnu v mé povaze. Nejenže jsem je zanedbával, ale mizerně jsem s nimi zacházel. Pro Pluta jsem si však zachoval ještě tolik ohledu, že jsem mu neubližoval, jako jsem klidně ubližoval králíkům, opici, ba i psovi, když se mi náhodou anebo z příchylnosti připletli pod nohy. Avšak propadal jsem své chorobě – a která choroba se vyrovná Alkoholu! – a posléze i Pluto, který stárl a byl proto trochu nevrlý – i Pluto začínal zakoušet následky mého mrzoutství.

Když jsem se jednou v noci vracel značně opilý z jedné z mých oblíbených putyk kdesi ve městě, vzal jsem si do hlavy, že se mi kocour schválně vyhýbá. Popadl jsem ho a on ze strachu, že mu ublížím, se mi lehce zahryzl do ruky. Okamžitě mne posedl ďábelský vztek. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělám. Má pravá dřívější duše jako by prchla z mého těla a jeho každou žilku teď zavalila nestvůrná, kořalkou živená zloba. Vytáhl jsem z kapsy u vesty nůž, otevřel jej, popadl ubohé zvíře za krk a chladnokrevně mu vyřízl z důlku jedno oko! Propadám se studem a odporem, když píši o této do nebe volající zlotřilosti.

Edgar Allan PoeKde žijí příběhy. Začni objevovat