Na podzim roku nepříliš vzdáleného jsem se na cestách po nejjižnějších provinciíchFrancie octl pouhých několik mil od jistého maison de santé neboli soukroméhoblázince, o němž jsem mnoho slyšel v Paříži od svých přátel z lékařských kruhů.Poněvadž jsem nikdy podobné sanatorium nenavštívil, nechtěl jsem propást tutopříhodnou příležitost, a navrhl jsem proto svému společníkovi (pánovi, s nímž jsem senáhodou seznámil před několika dny), abychom asi tak na hodinu na dvě odbočilia ústav si prohlédli. Byl proti tomu – omlouvaje se předně, že pospíchá a za druhé žeho děsí, což je zcela běžné, pohled na lidi duševně choré. Prosil mě však, abych se naněho nijak neohlížel a klidně ukojil svou zvědavost, on že pomalu pojede dál, takžeho mohu ještě během dne, nejpozději příštího dne dohonit. Když se se mnou loučil,napadlo mě, že přístup do ústavu nebude možná tak snadný, a sdělil jsem mu svéobavy. Odpověděl, že neznám–li se osobně s ředitelem monsieur Maillardem, nebonemám–li nějaký doporučující dopis, mohu opravdu narazit na potíže, neboť předpisytěchto soukromých blázinců bývají přísnější než řady veřejných nemocnic. Sám se prýpřed několika lety s Maillardem seznámil a pomůže mi aspoň tak, že se mnou zajedeaž k bráně budovy a představí mne; dovnitř mu však jeho vztah k duševním chorobámnedovolí vstoupit.
Poděkoval jsem mu a hned jsme zahnuli z hlavní silnice na travnatou stezku, která seasi po půlhodině jízdy bezmála ztrácela v hustém lese, pokrývajícím úpatí hory. Tímtozavlhlým, ponurým porostem jsme projížděli asi dvě míle a pak se před námi objevilzmíněný maison de santé. Byl to fantastický zámek, téměř na spadnutí, a sotva se dalověřit, že pro svou starobu a zchátralost je vůbec obyvatelný. Jeho vzhled mi nahánělhrůzu; zastavil jsem koně a užuž jsem se rozhodl zamířit zpátky; pak jsem se však zasvou slabost zastyděl a jel jsem dál.
Když jsme dorazili k bráně, všiml jsem si, že je pootevřená a že z ní vykukuje tvářnějakého muže. Vzápětí tento muž vyšel ven, oslovil jménem mého společníka,srdečně si s ním potřásl rukou a prosil ho, aby sestoupil z koně. Byl to sám monsieurMaillard. Byl to statný, vzhledný pán staré školy, uhlazených způsobů a vyzařovalaz něho jistá vážnost, důstojnost a velmi výrazná autorita.
Můj známý mne představil a zmínil se o mém přání prohlédnout si ústavní zařízení.Jakmile ho monsieur Maillard ujistil, že se mi plně věnuje, rozloučil se a už jsem hovíckrát neviděl.
Když odjel, zavedl mne ředitel do malého, velice úpravného salónu, v němž kroměmnoha jiných známek vybraného vkusu bylo množství knih, kreseb, květináčůa hudebních nástrojů. V krbu plápolal přívětivý oheň. U klavíru seděla mladá, velicekrásná žena a zpívala árii z Belliniho; jakmile jsem vstoupil, přestala zpívat a přijalamne s milou zdvořilostí. Měla tichý hlas a celé její vystupování bylo zdrženlivé. Takéjsem měl dojem, že v její tváři rozpoznávám stopy jakéhosi žalu: byla neobyčejněbledá, i když to byla bledost – aspoň v mých očích – ne nepůvabná. Byla v hlubokémsmutku a probouzela ve mně smíšené pocity úcty, zájmu a obdivu.
V Paříži jsem se doslechl, že ústav monsieur Maillarda se řídí zásadami, jimž seobecně přezdívá "utišující metoda" – že se tu.vůbec nepoužívá trestů, že tu dokoncejen zřídkakdy nemocné zavírají, že pacienti, i když jsou tajně hlídáni, požívajízdánlivě značné svobody a že se většina z nich smí volně potulovat po budověa zahradách v občanských šatech jako lidé se zdravým rozumem.
To všechno jsem si uvědomoval a v hovoru s mladou dámou jsem se měl na pozoru –nebyl jsem si totiž tak docela jist, že je příčetná; ostatně jakýsi těkavý lesk v jejíchočích mi dával tušit, že není duševně zdravá. Omezil jsem se proto jen na běžnénáměty, které by podle mého mínění neznepokojily či nepodráždily ani šílence. Navšechno, co jsem říkal, odpovídala naprosto věcně, a dokonce i její vlastní originálnípostřehy zněly zcela rozumně; avšak moje letitá zkušenost s iracionálními projevyšílenství mne nabádala, abych nevěřil podobným důkazům normálnosti, a proto jsemzůstal během celé rozmluvy tak opatrný, jak jsem byl na začátku.
