Our little secret | Larry Stylinson | ABO

7

HARRY

Vážně si myslíte, že mě ten rut přešel jen tak? Ne. Mám v sobě tři prášky. TŘI. To není ani vůbec zdravé. A abych byl upřímný, myslím si, že jediné co by mi pomohlo by byl Louis a jeho úzká a vlhká díra. Potřebuju zase kolem sebe cítit tu jeho dokonalou díru!

Nevěděl jsem, jak se s ním kontaktovat. Jen tak napsat mu nemůžu. To prostě by nešlo a hlavně kdyby se to někdo dozvěděl, tak to vůbec. To by byl konec pro nás oba dva.

Najednou mě napadlo, že bych mohl jít zase pod most, kde jsme se již setkali. Co když bude taky natolik chytrý a přiběhne tam?

Na nic jsem neváhal, oblékl se a do kapsy dal jeden kondom. Jo, předtím ve škole jsem kondom neměl, ale mám takový pocit že z toho by stejně nic nebylo. Jenže teď, kdyby náhodou tam byl, tak nechci to už podcenit.

,,Jdu se proběhnout," oznámil jsem mému otci, když jsem procházel kolem jeho kanceláře.

,,Dobře, snad víš kam nemáš chodit!" dostala se mi jednoduchá, ale zato velmi důležitá odpověď. Ano, vím kam nemám chodit a toho běhání k Tomlinsonům musím nechat. Přece nechci, aby mě zabili. A navíc, teď už Louise znám a vím jak vypadá i jako člověk, tak toho v klidu můžu přestat.

Přeměnil jsem se na vlka a běžel směrem prvně trochu jinam, než k mostu, ale to jen pro případ, že by mě můj otec sledoval. Kdysi to dělal doat často a karma je karma, takže mohl by to udělat i teď.

Miluju ten pocit mít v srsti jen vítr. Cítit ten čestvý vzduch ve svém čenichu. Ale co nejvíce miluju? Mít někoho na svém péru.

LOUIS

Přišel jsem domů a měl jsem strašně divný pocit, že Harry trpí a měl jsem hroznou potřebu mu pomoct, ale absolutně jsem netušil jak. Vždyť já se s ním nemám ani jak spojit! A psát mu? To nepřipadá v úvahu. Jít k nim? To by taky nevyšlo, všichni by cítili, že mám heat.

Chtěl jsem se prostě jenom vyběhat. Proto jsem se rozhodl jít k mostu. Miluju tam to místo už jen kvůli toho, že jsem se tam potkal s Harrym.

Budu upřímný. Nevím, jak to celé mám a co k němu cítím. Možná moje emoce ovládá můj heat, ale taky třeba ne.

Běžel jsem, jak nejrychleji to šlo. Nevím, prostě mě to tam táhlo. Utíkal jsem tak deset minut, naše území bylo docela velké.

Blížil jsem se a cítil to. Cítil jsem Harryho.

A taky že jo. Seděl tam, jako člověk. Pravděpodobně si mě nevšiml a tak jsem se taky proměnil na člověka.

Opatrně jsem se k němu blížil a když už jsem byl u něj, jemně jsem mu poklepal na rameno. Divím se, že mě necítil. Trhnul sebou a otočil se.

,,Co tady děláš?" optal se mě a já uviděl, že zrychleně dýchá.

No, tohle bude ještě zajímavé.