C&C

Kapitola 1.

Cameron

* jedeš někam v zimě? * zamžoural jsem na obrazovku telefonu.
* nope. chtěl jsem letos zůstat doma :) *
* fajn, to je dobře, protože s náma jedeš lyžovat :D * zamračil jsem se na display telefonu. tohle se mi nějak nezdálo.
* s váma? kdo všechno jede? *
* já, ethan, ash, mona a cameron *
* tak co, jedeš? *

Jeho další zprávu jsem ignoroval. Jen jsem omámeně očima skenoval její jméno. Cameron...

*jo, jedu* odepsal jsem nakonec.

- - -

2.12.

„Jo, dobře. Budu tam. Neboj. Uvidíme se zítra." Zavěsil jsem a položil jsem telefon zpátky na postel, abych si konečně mohl dobalit zbytek věcí. Grayson je fajn, jen... tyhle zdlouhavé telefonáty... uf.

Zrovna jsem se snažil do kufru nacpat další svetr, když mi přišla esemeska: *4 am – airport – don't forget!*

Protočil jsem očima. Přesně tohle je ono! Chápu, že chce, abych tam byl včas, ale nemusel mi ještě psát. Ty dva patnácti minutové hovory úplně stačily. To je to se mnou až tak špatný? Pozdě chodím jen občas. Dobře, možná skoro pořád, ale to neznamená, že nezvládnu dorazit na letiště, ne?

Po nějakých deseti minutách jsem konečně kufr zavřel a postavil ho ke skříni. Následovala ho ještě větší cestovní taška a snowboard. S nezájmem jsem přehlédl nepořádek po celé ložnici a přesunul se do obýváku. Plácl jsem sebou na gauč, objednal si pizzu, na televizi zapl MTV a mezitím, co jsem čekal na jídlo jsem zavolal Meghan. Meghan byla... byla hezká a milá a všechno ostatní, ale nic víc v tom nebylo. Byla to prostě fajn holka, ale ne zrovna dokonalej materiál pro přítelkyni. Občas byla až moc vtíravá a vlezlá. Jako na té párty. Potkal jsem ji asi měsíc zpátky na jedné oslavě. Zrovna jsem dokončil focení pro jednu modelingovou kampaň, takže bylo na místě to pořádně oslavit. Zdála se mi milá: stála v obležení několika lidí a dobře se bavila. Fascinovalo mě, jak je všechny zcela a naprosto okouzlila. Upřímně, mě taky. Jenže s přibývajícími schůzkami mi došlo, že to nikam nevede. Že je ve skutečnosti úplně nudná. Neměl jsem jí to za zlé, ale když jsem si dal dvě a dvě dohromady... trochu jsem na ni zanevřel po tom, co mi došlo, že se chce jen urvat trochu záře z mojí popularity. Ale teď jsem se necítil zrovna nejlíp a potřeboval jsem rozptýlení. A pokud bylo něco, v čem Meghan opravdu vynikala, bylo to právě tohle.

- - -

3.12.

„Jsem tu, jsem tu! Jsem tu!" Ztěžka jsem oddechoval.

„Čtyři nula šest," zkonstatoval Grayson hned potom, co zkontroloval čas. Protočil jsem očima.
„Já vím, já vím. Ale já za to tentokrát nemůžu," bránil jsem se. Vážně jsem za to nemohl. Kdyby mě ten taxitář odvezl tam, kam měl, jsem tu včas.
„No jasně," odfrkl si.
„Grayi, v klidu." Ashley měla dlaň položenou na jeho rameni a snažila se ho uklidnit. Nechal jsem je a i s věcmi se přesunul o kousek dál k Ethanovi.
„Zdar, brácho," plácl jsem si s ním.
„Mono!" Široce se usmála a objala mě na přivítanou. Alespoň někdo.
„Cameron," uculil jsem se na ni. Stála kousek ode mě, držela si tu svou typickou lehce pohrdavou masku a dívala se úplně mimo mě.
„Notak, to mě ani nepřivítáš?" svěsil jsem smutně koutky úst a ukazováčkem si setřel imaginární slzu stékající po mé tváři.
„Ani pohled, ani objetí," chytl jsem za hruď jako to dělávají herci v divadle a padl před ní na kolena. Druhou ruku jsem vztáhl k ní: „...ani polibek," zašeptal jsem a škubl sebou jako byl mi někdo vyrval srdce z hrudi.
„Blbče," uchechtla se a i s kufrem odešla dál ode mě. Se smíchem jsem se posbíral ze země.
„Hele, Romeo, čekalo se jenom na tebe, tak tu přestaň blbnout. Už před čtyřmi minutami jsme se měli jít odbavit."
Šokovaně jsem pozoroval Graysona jak kontroluje čas na hodinkách, všechny okolo a znovu čas. Hned potom popadl svůj a Ashleyin kufr a vyrazil k odbavovacím pultům.
„Jak je tohle možný?" řekl jsem nevěřícně, když jsem došel k Ethanovi.
„Má totiž přesný harmonogram. Bůh pomáhej nám všem, jestli se ho nebudeme držet."

- - -

„Sedí se ti pohodlně? Nepotřebuješ něco? Třeba deku?"
Naštvaně jsem se natočil blíž k okýnku a zvýšil hlasitost na sluchátkách.
„Šest dvacet devět. Musíš dodržovat pitný režim, tady máš."
„Díky."
„Ale notak, lidi," zaúpěl jsem. Už se to nedalo vydržet. Proč zrovna já musel sedět vedle Graysona s Ashley? Ono by to nebylo tak zlé, ale co je Ash v tom, chová se Grayson jako magor. To je samý:
‚Nechceš polštář navíc, drahoušku? Nemáš hlad, drahoušku? Zlato, nechceš si sednout radši do uličky? Dodržuj pitný režim. Už jsi snědla tu müssli tyčinku?'
Už mi z toho hrabe a to sedíme v letadle ani ne čtvrt hodiny.
Grayson po mně vrhl naštvaný pohled, „Zmlkni."
„Já? Já se snažím spát, to ty nedokážeš zmlknout," vyjel jsem na něho polohlasně.
„Ty-"
„A dost, kluci. Nechte toho. Came, promiň. Grayi, chci spát, takže prosím - prosím!- spi taky. Děkuju."
„Ale-"
„Pst," zasyčela naštvaně a uvelebila se na sedačce.
„Blbče," slyšel jsem ho, jak si šeptá pro sebe.
„Podpantofláku," uchechtl jsem se tiše.
„Řekla jsem dost!"
Au, ta holka má fakt ránu.

- - -

„Už jsme tam?" zamumlal jsem ještě napůl ve spánku. Grayson s Ashley si vedle mě živě povídali a bylo jim úplně jedno, že spím.
„Skoro. Ještě hodina a půl," pousmála se.
„Hm, skvělý," zívl jsem si a přetočil se zpátky k okýnku, ale ať jsem sebevíc chtěl, znovu už jsem neusnul. Člověk by řekl, že při sedmi hodinách v letadle toho naspíte fakt hodně, ale opak byl pravdou. Už mě to nebavilo. A když jsem si ještě vzpomněl na tu čtyřhodinovou cestu autem... Pro Krista Pána. To bude něco.

- - -

„Konečně, myslel jsem, že umřu," vydechl jsem, když se moje nohy konečně dotkly čerstvého sněhu. Bylo něco málo po šesté a já se po té neskutečně náročné cestě těšil jenom na postel. Zatímco kluci vykládali věci z auta, my s Cameron jsme zašli na recepci pro klíče od pokojů.
„Dobrý den, jak Vám můžu pomoci?" Napůl jsem se usmál zpátky na toho kluka za recepcí.
„Dobrý den. Máme tu rezervaci na jméno Dolan. Měli by to být čtyři pokoje."
Zatímco něco vyhledával na počítači, nervózně jsem poklepával prsty na pultu a skenoval všechno kolem.
„Ehm, rezervace tu je, ale máme menší problém s pokoji."
„Jak menší problém s pokoji?"
„Ty dva jednolůžkové pokoje... V jednom z nich nám prasklo potrubí, nic vážného, ale momentálně je neobyvatelný. Proto jsme vám ho na poslední chvíli vyměnili za jeden dvoulůžkový."
„Prosím?" vyjekla Cameron.
„Bohužel. Nic s tím neudělám, máme plno," pokrčil nevinně rameny.
To se mi snad zdá!