Byl už večer a chladné dešťové kapky padaly neustále na zem. Bylo to počasí, při kterém se lidé obvykle mračí a tiše bez povšimnutí kolem sebe prochází. Viktorie ale taková nebyla, déšť milovala a rozzářeně se usmívala, byla jako slunce mezi černými mraky. Její dlouhé rovné světlehnědé vlasy teď měla značené vodou, avšak její hnědé oči zářily, protože si teď v tom nádherném tichu tančících kapek užívala cestu domů. Viktorii bylo patnáct let, vždy patřila mezi optimisty, patřila mezi ty nejchytřejší z její třídy. Byla hodná a milá, ale když chtěla dokázala neuvěřitelně dobře manipulovat lidmi. Jak tak šla po té zablácené cestě ve svých promočených botách, náhle se před ní něco zablýsklo, zvedla to byl to jakýsi zelený kámen, ale něco na něm bylo divného, zářil, ne, že by odrážel jen nějaké světlo, on skutečně zářil. Chvíli si tu podivnost prohlížela a pak si ji dala do kapsy. Najednu zaslechla jak se někdo v tom křoví napravo pohnul. Trochu se lekla a raději přidala do kroku, aby byla co nejrychleji doma na večeři. Bydlela u lidí, kteří ji před třemi měsíci adoptovali nijak jí k srdci nepřirostli a ona jim také ne, zkrátka si jí nevšímali. Stále nechápala proč si jí vlastně adoptovali, ale nestěžovala si. Když dorazila domů odložila své mokré tenisky do botníku a odešla do kuchyně. Tam jí pozdravila paní Sandresová, to byla jejich hospodyně. Byla to hubená šedesátiletá žena. ,,Dej si lasagne,Viktorie, jsou v lednici." řekla paní Sandresová. Viktorie jen přikývla, najedla se a odešla do svého pokoje.
ČTEŠ
Robin a zlodějka
RomanceMůj příběh vypráví o patnáctileté dívce jemném Viktorie, která potká neobyčejného chlapce, který si říká Robin, žije v jiném magickém světě, kde kouzla existují, kde ho všichni respektují a on je pro své muže vůdce, kde čas neplyne. Do tohoto světa...
