Robin a zlodějka

Zlodějka

Bundu si v pokoji přehodila přez čelo postele a došla si do koupelny, aby si vysušila vlasy a vyčistila zuby.

Tohle je jedna z výhod této rodiny. Má zde vlastní koupelnu. Její adoptivní rodiče jsou zřejmě opravdu bohatí, protože jejich celý dům vypadá velice draze. I když se Viktorii ten dům líbil nevnímala ho jako svůj domov.

Když vyšla z koupelny vzpoměla si na ten zvláštní kámen vyndala ho z bundy a lehla si na postel, byla sice ještě oblečená v mokrém oblečení, ale byla tak zaujatá tím kamenem, že si toho ani nevšimla, chvíli si s ním pohrávala a po chvíli usnula.

Probudilo jí jakési šustění a průvan. Bylo otevřené okno a za čelem její postele nekdo byl. Okamžitě vyskočila a spatřila postavu chlapce. Popadla lahvičku parfému a mrštila ji po chlapci. Ať to byl kdokoliv neměl tady co dělat. Lahvička se rozbila a zasáhla ho do hlavy, která byla po zásahu lehce poraněná.

,,Kam si to dala, zlodějko?" řekl chlapec podrážděně a vytáhl meč, který ukrýval za opaskem. Přiložil ho na Viktoriin krk.

,,Proboha, kdo jste?" vydala ze sebe vyděšeně.

Chlapec:,,Teď se ptám já." Trochu přimhouřil oči, aby si dívku lépe prohlédl. Střel si z čela rukávem krev. Cítil ze sebe to příšerné množství dívčího parfému. Nakrčil nos. ,,Je to otrávené?" zeptal se a přitlačil ostří na její krk.

,,Ne." řekla dívka se strachem v očích.

Chlapec se usmál. ,,Tak mi to dej, lásko, ať se nezdržujem."

,,Ale co?" řekla nechápavě Viktorie.

,,Žeby zlodějka nevěděla co ukradla?"

,,Já nic neukradla to ty si se sem vloupal, ty jsi zloděj."

,,No dovol!"zvolal. ,,Já jsem Robin. V mé zemi jsem velkým vůdcem a ty se mě opovažuješ nazývat zlodějem?!"

Viktorii bylo jasné, že to nemá v hlavě v pořádku, nebyla si jistá, jestli je to tím, že o něj rozbila ten parfém, nebo jestli takový už byl, ale myslela, že by měla zavolat o pomoc. Už se nadechovala, ale ten šílenec jí dal tu svou špinavou ruku přez ústa.

,,Ani necekneš, zlodějko." řekl naprosto vážně.

,,Já nejsem žádná zlodějka, nic jsem ti nevzala a chci abys odešel."

,,Že nevzala?" Tázavě na ni pohlédl. ,,Tak co je tohle?" Chtil její dlaň a vyndal ten zelený kámen. Usmál se. A meč schoval zpět za opasek.

,,Ten sem našla."

,,Nelži." řekl. ,,Viděl jsem tě."

,,Co to je?" zeptala se, ale pak jí došlo,  že se baví s nějakým poblázněným maniakem.

Když najednou mu ze zad výstřelila křídla, která připomínala vážčí, jen byly o hodně větší. ,,Do toho ti nic není!"

Viktorie jen zůstala stát s otevřenou pusou. Robinovi se ta pozornost zřejmě líbila, protože se usmál a pak se zas snesl na zem.

Chlapec se na ni pak dlouze díval, jakoby se rozmýšlel. Pak se k ní nahnul a zašeptal: ,,Pojď se mnou."
Dívka netušila co má dělat. ,,Kam zeptala se?"

,,Věř mi." řekl Robin. A šíleně se usmál.

To však ve Viktorii rozhodně nevyvolalo důvěru. Nejistě na nej pohlédla. On jí podal ruku a ona ji chytila, ani nevěděla, proč to vlastně udělala. Šla s ním. Vylezli oknem ven.

,,Abychom se k nám dostali, stačí jakákoli věc, která pochází z našeho světa." vysvětlil Robin a  položil na zem drobný kamínek,  tohle byl však naprosto obyčejný kámen. K dívčině úžasu se před nimi však náhle objevila obrovská kaluž, jenže tahle se od ostatních lišila tak, že byla fialová. Byla to taková ta nepříjemně ostrá fialová, ze které vás začne po čase bolet hlava. Robina opravdu bavilo sledovat dívčího ohromení.

,,Dámy první." řekl s úsměvem Robin. ,,Skoč."

,,To ani náhodou." řekla dívka. Tohle na ni byla až příliš divná noc.

,,Jak je libo." odvětil chlapec a skočil do kaluže, ve které zmizel.

I když Viktoriin rozum říkal, ať to nedělá, skočila hned za ním.

Pokračování příště.....