Robin a zlodějka

Tábor v lese

Chvilku nic neviděla a potom už padala z nebe. Pod sebou viděla jen velice málo, protože byla noc, ale měsíc osvětloval koruny mohutných stromů. Viktorie se modlila, aby ten pád přežila. Ve chvíli, kdy se blížila k zemi, zakryla si dlaní oči a cítila jak jí větve stromů drásají jemnou světlou kůži. Těsně před tvrdým pádem jí Robin chtil.

,,To si mi nemohl říct dopředu, že ne?!"zvolala Viktorie.

,,To by nebyla taková zábava," odvětil Robin s úsměvem. ,,Teď se koukej pustit si příšerně těžká."

Viktorie se napřímila a sesypávala ze sebe větvičky. Pak si všimla, že Robin už ale není vedle ní. Rozhlédla se, avšak neviděla téměř nic, ale před sebou syšela jeho kroky. ,,Pockej!" zavolala za ním.

Robin se zastavil. ,,No tak, pospěš zlodějko."

Viktorii se to oslovení rozhodně nelíbilo, ale věděla, že její názor je tomu chlapci naprosto ukradený.

Po dvaceti minutách chůze došli k jakémusi táboru. Byli zde pochodně a spousta stanů.

,,Vítej u nás." řekl Robin se svým šibalským úsměvem. Pak zamířil k rozdělanemu ohništi uprostřed tábora, kde sedělo i několik chlapců, kteří rozhodně nebyli starší než sedmnáct let.

Viktorie zaváhala a pak se vydala za ním.

Všichni chlapci se na ní divaly, jako kdyby spadla z nebe.

Dobře ona z nebe skutečně spadla, ale víte jak to myslím.

,,Kdo to je?," zeptal se nejmladší dvanáctiletý chlapec.

,,To je..." chtěl odpovědět Robin, ale Viktorie ho přerušila, protože věděla jak by ji nazval. ,,Jmenuji se Viktorie."

,,A je to zlodějka." nenechal se přerušit Robin.

,,Těší mě slečno," řekl ten chlapec, co se prve ptal a podal jí ruku. Ostatní chlapci s úsměvem kývli hlavou na pozdrav.

Viktorie si k chlapcům přisedla ale byla trochu nesvá jak na ní vsichni zírali. Byla hezká, ale rozhodně ne tak aby na ni ti chlapci takhle civěli. Z toho usoudila, že moc dívek nepotkali.

,,Co vlastně děláte?" začala dívka ve snaze započít konverzaci.

,,Em...no... teď držíme hlídku," odpověděl jeden z nich.

,,Celou noc?"

,,Ano, ale zítra nás zase vystřídají." mluvil s ní chlapec, který s ní, jako jediný, byl ochoten konverzovat.

Najednou jí do klína přistál těžký kus textilu. Byl to dlouhý tmavě zelený kabát s kapucí. Hodil jí ho Robin. ,,V noci je tu zima," zdůvodnil Robin své počínání.
,,Dneska budeš spát tady u ohně. Zítra ti seženeme stan."

Viktorie si ale nemyslela, že by tu chtěla zůstat takhle dlouho. V tu chvíli si uvědomila, jak je to, co se jí právě stalo divné, nedávalo to žádný smysl. Jak se mohla dostat do jiného světa skokem do kaluže. Kde se tu vzali ti chlapci? Co si počnou její adoptivní rodiče? Už jenom to vyšetřování, kam zmizela uprostřed noci, bude pro ně hrozné. Hlavou se jí začalo honit spoustu otázek, ale byla unavená a tak si vzala ten kabát, poděkovala Robinovi a schoulila se na jednu z ošoupaných dřevěných lavic, které byly u ohniště. Netrvalo dlouho a propadla do hlubokého spánku.

Pokračování příště....