Královna - sláva za lásku /Short story/ (princess book 3)

Epilog

*O patnáct měsíců později*

„No, a potom spadla" zrovna Jonathan dořekl vtipnou historku z dětství a oba se div nepopadali za břicho.„To kecáš" smála se Grace a nevěřícně zírala na svého přítele. „Ne, vážně! Doteď si to všichni pamatují" přitakával plavovlasý chlapec a dál se smál vlastnímu příběhu. „Ani nevím, jak se mi to mohlo podařit." Pokračoval dál a jejich smích se rozléhal celou restaurací. Seděli právě na večeři, a kde kdo se za nimi otáčel. „To já taky ne. To bych si přála vidět. Muselo to být nehorázně vtipný!" posmívala se mu princezna. „To bylo" přiznával rozesmátý chlapec a zamilovaně sledoval svou přítelkyni. Chodili spolu už víc dva roky a milovali se nejspíš ještě víc než kdy dřív.

„Mám pro tebe dárek" usmál se zničehonic chlapec. Na to Grace ale zpanikařila. „Zmeškala jsem něco? No tak, Thany." Nervózně si zkousla dolní ret a čekala na reakci Jonathana. „Nějaké výročí? Narozeniny? Svátky? Události?" Vyjmenovávala zoufale první slavnostní okamžiky, jenž jí napadly. „Ne Sí, prostě tě miluju. Můžu ti dát dárek, ne?" Usmál se pobavený chlapec, na což si princezna úlevou odfrkla a čekala, co jí chlapec chce dát. Ve zlatavém papíru byla schovaná skleněná nádoba až po okraj naplněná malými marshmallows. „To je tak sladký. Jak víš, že je miluju?!" rozplývala se šťastná Grace a natáhla se přeš stůl aby mohla dát chlapci pusu. „Protože já miluju tebe, a to se jen tak nezmění." Mrkl na ní Jonathan a cítil víc než jenom hřejivý pocit. „Že si můžu dát? Ještě nemáme ani objednáno a já už umírám hlady" postěžovala si princezna a dotkla se svého kručícího břicha. „Samozřejmě." A tak pomalu otevřela nádobu a vložila si jeden z těch sladkých bonbonů do úst. Když však snědla už skoro půlku, spatřila ve sklenici něco jiného než jedna z měkkých cukrovinek. Ležela tam červená sametová krabička, z níž se Grace téměř zatajil dech. Sotva si přes své překvapení všimla klečícího chlapce před sebou. Do očí se jí nahrnuli slzy štěstí a bývala by se vsadila, že tlukot jejího srdce byl slyšet až v Africe. 

„Grace Johansnová, miluji tě celým svým srdcem." Začal trochu nejistě Jonathan, když už stála princezna před ním. Uchopil tu malou krabičku do ruky a vytáhl z ní přenádherný prstem. Z chlapcova pohledu přímo sálalo dojetí a láska, kterou právě k princezně tak moc cítil. „Neznám tě sice desítky let. Nechodíme spolu tisícovky dní. Nezažili jsme spolu tolik zážitků, až by byl jejich počet byl delší než tvoje telefonní číslo. Ale i přes to vím, že tě nepopsatelně miluju. Možná, že nejsem tvůj vysněný princ. Možná, že budou říkat, že si na svatbu moc mladá. Možná, že to nedopadne dobře. Ale já v nás věřím. Vezmeš si mě Grace? Budeme jen my dva už napořád?" usmál se plačící chlapec. Slzy štěstí se mu kutálely po tvářích a máčely jeho sváteční košily. Celou restaurací vládlo ticho. Všichni čekali na reakci té mladé, modrovlasé slečny, která rozpačitě sledovala svého milovaného. Její reakce ale všechny překvapila. „To nepůjde, promiň Jonathane" odpověděla smutná princezna a chlapcovou tváří projela nepopsatelná bolest. „Nepůjde to, protože my dva už nikdy nebudeme sami." Zašeptala Grace a rukou se dotkla svého bríška. „Čekám holčičku a ty-ty, ty budeš táta" pokusila se úsměv  a doufala, že se její přítel nesebere a neopustí jí. Že tu bude pro ní, a pro jejich malou princeznu. Jonathan rychle vstal ze země a objal svou princeznu tak pevně, jako nikdy předtím. „My tři to zvládneme Grace, uvidíš" zašeptal jí do ucha, aby tyhle slova patřila jen jim. 

„Proč sis tenkrát vybrala mě?" zeptal se chlapec, když už společně se svou snoubenkou seděl doma u krbu. „Protože ty jsi můj šťastný konec." 

***

Ahojte!

Ano, opravdu už je to tady. Opravdu tu máme konec příběhu. Už dál nebudeme sledovat život naší malé Grace a nedozvíme se, zda se za deset let třeba nerozvedli. A i přes to, že jsem příběh dopsala už před pár měsíci, dneska mám slzy na krajíčku. I když se jedná jen o jeden, v celku dětský příběh, je to něco "ze mě." Něco, na čem jsem s láskou pracovala necelý rok. Tvoří určitou část mého života, a pro mě vážně hodně znamená. A jsem nepopsatelně ráda, že jste u toho byli se mnou. Že jste mě podporovali svými hlasy, přečtením a komentáři. Každý z nich mi udělal nepopsatelnou radost!

Vím, že je ten epilog trošku... na cukrovku? Možná na mě dopadl pocit konce, jenž mě donutil napsat tuhle sentimentální slátaninu. Doufám, že nemáte v plánu mě ukamenovat za ten konec. Že se nezlobíte, když Nathaniel odešel a jak to celé dopadlo.

Takže obrovské díky!

Ale moje práce nekončí. Dál budu procházet kapitolu po kapitole a všechno upravovat. Hledám dobré bety a korektory, kteří mi s prácí alespoň trochu pomohou. Takže kdyby jste věděli o něčem, co by bylo potřeba změnit – hned mi to napište.

No, ráda bych v blízké budoucnosti napsala něco nového, tak snad se potkáme u jiného příběhu.

S láskou Vaše_Ann