Pes za plotem [Pozastaveno]

Tenhle život se mi líbí

Křáp! Probudilo mé jakési bouchnutí. Šel jsem ke dveřím klece a kouknul se, co se stalo. Na zemi byl Viktor, v ruce se snažil chránit svým tělem nějaký přístroj a kolem něj se válely všelijaký desky a papíry. ,,Adame, pojď mi prosím pomoct!" křikl na vysokéhopána a všechno, co měl v ruce, si položil na stolek uprostřed místnosti.

Adam hned přispěchal a Mandy mu byla v patách. ,,Co se stalo?" řekl zděšeně Adam. Mandy je koukala s otevřenou pusou. ,,Zakopl jsem o práh. Je tu sice nepořádek, ale ultrazvuk jsem doufám zachránil," odpověděl a začal se zvedat. Když se zvedl, skroutil obličej bolestí.

,,Bolí tě něco?" ,,Jen trochu rameno. Ale to bude jen naražené. Nic vážného." Usmál se na něj Viktor a začal sbírat papíry. Mandy mu s tím pomohla. Adam vzal ultrazvuk a někam s tím odešel. Viktor s Mandy posbírali zbytek papírů a desek a uložili je do jednoho ze šuplíků.

,,Díky Mandy." Usmál se Viktor a odešel. Mandy tam zůstala. Začala koukat do klecí a sem tam nějakou otevřela a zvíře uvnitř pohladila. Byla tak láskyplná. Takovou paničku bych si moc přál.

Mandy přešla ke mně. Chvíli mě pozorovala a pak otevřela dvířka klece. ,,Ahoj Rody." Pohladila mě po hlavě. Přišel jsem k ní blíž a lehl si na záda. Mandy se usmála a podrbala mě na břiše. Bože, takhle mě už nikdo dlouho nepodrbal. Začal jsem hrabat zadní nohou a uvolnil hlavu. Klidně bych tu vydržel i hodíny a hodiny...

...ale to přece nejde. Mandy sundala ruku z mého břicha a já se postavil a oklepal. Chvíli mě ještě pozorovala. ,,Lituju tě. Musel jsi mít ošklivou minulost." S těmito slovy zavřela dvířka od klece a pokračovala dál ve své cestě hlazení mazlíčků.

Když už byla na konci, do místnosti vešel Adam. ,,Mandy, zítra je škola. Běž se vrhnout na učení. Ať tě sem máma příště pustí." ,,Ano tati, už jdu." Když odcházela, koukla se na mě a usmála se. Pak i s Adamem vyšli dveřmi ven a do večera se tu nikdo neobjevil.

Když už jsem si myslel, že ten den už nikdo nepřijde, objevil se ve dveřích Viktor. Na stůl si položil lístek a vždy se do něj koukl, než vyndal nějakého mazlíčka. Tomu pak píchl injekci, převázal ránu nebo postříkal ránu jakousi barevnou vodou.

Mě si vyndal na stůl a začal mi sundávat obvaz, který následně vyhodil do koše. Olíznul jsem si ránu. ,,No to jsem si mohl myslet," koukl na mě Viktor, ale usmíval se. Šel ke skříni, ze které vytáhl cosi, co připomínalo to, co si dávají lidé na lampy, akorát tohle bylo průhldený.

Připnul mi to ke krku a i s tou věcí mě vrátil do klece. Bylo to dost nepříjemný. Mohl jsem sice normálně žrát a dýchat, ale představte si, že máte kolem krku kus plastu. Nebyl jsem moc nadšený, ale asi jsem to potřeboval.

Viktor po dokončení svého výzkumu papír vyhodil a každému z nás přidělil 1 mističku se žrádlem. Žrádlo chutnalo jinak než ráno, ale bylo dobrý. Spořádal jsem všechny granule, co jsem dostal a následně se uvelebil v té nejpohodlnější poloze. Chvíli jsem ještě pozoroval dění kolem, ale pak jsem usnul. Tenhle život se mi líbil.