Povídky ze světa temných bytostí

Přízrak

Městečko Garspok bylo nevelké přístavní město, plné života, zábavy, obchodu a s největším černým trhem v okolí. Prostě takové rozkošné místečko, kde jste mohli sehnat cokoliv jste si přáli.

Na kraji toho městečka stál velký polorozbořený dům. Kdysi v něm prý žila bohatá, zámožná, obchodnická rodina. Žili tam dlouho a spokojeně až do toho osudného dne. Mladičkou dceru zámožného obchodníka vlastní matka zavraždila. Celý příběh, ba ani důvod tohoto hanebneho skutku, nikdy nebyl zjištěn. Každopádně od té doby tam straší a žádný rozumný člověk se k domu nechtěl ani přiblížit. Až do příjezdu mladého námořníka.

Jmenoval se Kerek a pocházel z dolního Dartu. Byl to odvážný mladík, který se rád vytahoval a nebál se po hlavě skočit do problémů. Byl velmi pohledný, takže neměl nouzi o obdivovatelky, jenže on toužil po nějaké tajemné krásce s temnou minulostí. A žádná kterou potkal mu nebyla dost dobrá.

Byl večer a v hostinci ,U Cinkajicího zvonku' bylo narváno k prasknutí. Né že by tento hostinec byl tak dobrý, ale měl v sobě jakési tajemné kouzlo, které dávalo místu úžasnou atmosféru. A taky to byl hostinec nejbližší k prokletému domu. Právě zde se mladý námořník Kerek ubytoval. Toužil dozvědět se něco víc o tom tajemném domu i o údajné kletbě. A ze všeho nejvíc chtěl vidět onen tajemný přízrak, který se tam zjevuje. Prý to má být překrásná dívka s dlouhými rozevlátými vlasy a bledou, skoro průsvitnou tváři. Přesně taková po jaké vždy toužil.

,, Zjevuje se vždy o půlnoci. Je tajemná a temná a kdo se k na ní podívá zemře." drobný, scvrklý stařík se Kerekovi upřeně zadíval do očí. ,, Nejsi první, kdo se o ní zajímá. Zdaleka né první chlapče. Mnozí to zkoušeli a pak bezestopy zmizeli." Kerek se se zašklebil. ,, Nebojí se. Nikdy jsem se ničeho nebál. Ale díky za radu dědečku." Podal starci několik mincí. ,, Děkuji ti chlapče. Ale přesto že varuji. Nechoď tam." Kerek jen zavrtěl hlavou. ,, Nic mě nezastaví." ,, Ubohý mládenče. Kdyby sis jen nechal poradit. Ale když chceš zemřít, tvoje věc.

Bylo za pět dvanáct a Kerek stoupal po rozvrzaném, porticim se schodišti. Neměl strach. Nikdy ho nepocítil. Ani jako malý se nikdy nebál. Protože neměl čeho. Když už bylo něco děsivé, mělo to nějaký důvod. Tahle dívka byla vražedné krásná a Kerek vždy po takové dívce toužil. Neměl strach ani když vešel do polorozbořené vstupní haly. Neměl strach ani když stoupal po zničeném schodišti. Neměl strach z rozbitých soch, potrhaných tapiserií, koberců shnilých starobou, ani z prázdných místností, kterými se proháněl vítr a vytvářel strašidelný, zvukový doprovod k děsivé scéně. Viděl jsem i horší místa, říkal si. Nebál se když stoupal do nejvyšší věže. Stoupal výš a výš až narazil na první mrtvolu.

Byla rozsápáná, ohlodaná a ne zas tak stará. A byli tu další. Další tři. Všechny stejně ohlodané a roztrhané jako ta první. Teprve v té chvíli mu došlo, že sem neměl chodit. Měl toho dědu poslechnout. Bylo ale příliš pozdě. Teď už musel pokračovat.

Po stěnách schodiště byli krvavé šmouhy, nejspíš od prstů, které se snažili něčeho chytit. Kerek poprvé ucítil něco jako studený prst přejíždějící mu po zádech. Ocelové spáry zatinajici se do kůže. Ucítil strach. Poprvé se bál. A přesto stoupal výš a výš.

Na vrcholu schodiště byli dveře. Kerekovi se nechtěli vstoupit do té místnosti za nimi. ,, Jsem Kerek, syn Garda a nebudu se bát." říkal pořád dokola jako zaklínadlo, které ho mělo ochránit. Otevřel dveře a vstoupil.

Místnost byla kruhová, stará a prázdná. Až na židli stojící uprostřed místnosti. A z trámů nad ní vydělí dívčí tělo. Kerekovi se změnili všechny vlasy na hlavě. Chtěl utíkat pryča schovat se před pohledem těch prázdných důlků, kde kdysi byli oči. Už se otáčel že prchne, když uslyšel hlas. ,, Jestli se pokusíš utéct, dopadneš jako ti dole. Ohlodaji té krysy. Kerek se otočil a uviděl dívku v dlouhých, bílých šatech a s bledou tváři. To však nebylo to, co ho děsilo. Ho děsilo ty oči, bez duhovky, bez zornice, jen bělmo. ,, Neboj se. Ty zemřeš jinde a jindy. Ale brzy." Kerek nebyl zrovna se pohnout. Dívka se na něj zle usmála. ,, Máš strach. Vždy jsi tvrdil, že se neumíš bát. A teď tě vyděsí jeden přízrak. Ale děláš dobře, že se bojíš. Kdyby ses nebál, byl bys už mrtvý." Znovu se tak zle usmála. ,, Teď odsud utečeš. Máš na to přesně minutu. Ale na schodech neutikej. Jinak se přidáš k nim. A když to nestihneš, tak zemřeš. Pomalu a krutě. Jako oni. A dávej si pozor, aby ses nedíval mrtvolám do očí. Mohli by tě uhranout."

Kerek na nic nečekal a vyběhl z místnosti. Nutil se do chůze i když na něj mozek křičel, ať utíká. Viděl mrtvoly, krev a polámané nehty. Viděl každého, kdo se snažil uprchnout. Jejich pomalou a bolestivou smrt. Slyšel jejich křik. Nikdo to zatím nestihl. Všichni zůstali vězni prokletého domu.

,, Zemřeš jinde a jindy. Ale brzy. Brzy." Těhle slov se Kerek už nikdy nezbavil. Z toho domu utekl jen tak tak a od té doby se bál. Bál se pořád. Vždy a všude. Už nikdy nebyl skutečně šťastný. Protože se bál. Měl ženu, děti, domov. Ale nebyl šťastný. Bál se. Protože nikde nebyl v bezpečí před přízrakem z prokletého domu.