Povídky ze světa temných bytostí

Smrť

,, Co je mamince?" ,, Polly? Jak to že nespíš?"
Malá, sotva pětiletá holčička přešla pokojík a naklonila se nad postelí.
,, Polly jdi spát." ,, Ale já nechci. Co je mamince?" Starší chlapec vzal malou dívčinku kolem ramen. Malá holčička se vzpírá, nechce jít pryč. Chlapec ji bere do náruče a nese napříč starou chatrčí a ukládá ji do postýlky v malé komůrce vedle hlavní místnosti.
,,Co je mamince?" ,,Bude v pořádku uvidíš." Malá dívenka zvedla hlavu a podívá se na chlapce svýma velkýma, modrýma očima. ,,Proč nemůžu zůstat s maminkou?" Chlapec si povzdechl a políbil dívku na čelo. ,, Maminka potřebuje odpočívat. Jen klidně lež. Ráno bude všechno v pořádku."

,Nevěřím mu,' říkala si malá Polly, když se za jejím bratrem zavřeli dveře. Nejsem hloupá. Nic nebude v pořádku. A proč by mělo být? Nikdy nic v pořádku nebylo. Tatínek umřel dřív než se narodila. Babičku odvedli do otroctví už dávno, dřív, než si přišli pro tatínka. Tak proč by mělo být něco dobré?
Nikdy nepoznala jak svět vypadá když je vše v pořádku. Maminka byla stále nemocná, tak nemocná, že si ani nepamatovala svoje nejbližší. Ale bráška věří, že to bude dobré. Stále tomu věří. Ale proč? Svět se nikdy nechoval jako kdyby měl být jednoho dne lepší. Tak proč tomu věřit?
,Bráška mi stále opakuje, že to bude dobré. Opakuje mi, abych věřila. Říká to tak často, jako kdyby se snažil přesvědčit spíš sám sebe než mě,' pomylela si Polly.

Z matčina pokoje se ozvaly kroky. Polly se posadila na postýlce a bedlivě naslouchala.
,Prva naslouchej, pak až jednej,' říkával její bratr.
Kroky byli tiché, skoro tak tiché jako motýlí křídla ve vánku. Jediné, co je prozrazovalo bylo tiché klap, klap, klap. Jako když datel ťuká do stromu, ale mnohem pomalejší. Kroky mířili napříč místnosti. Polly přistoupila ke dveřím a nakoukla prasklinou ve dřevě.
U maminčiny postele stala jakási postava, drobná, v dlouhém plášti oděná postava. Na první pohled byla obyčejná, všední, prakticky neviditelná. Jediné, nesedělo s jejím vzhledem byla kosa opřená o její rameno.
Polly tiše vyjekla když ji došlo, na co se dívá. Postava před ní byla smrt. Postava udělala další krok vpřed, další tiché klap. Náhle se zastavila, jako by naslouchala.
Venku za oknem se myhl pohyb. Byl to jen okamžik, záblesk stínu. Ale Polly ho viděla. A věděla, co to znamená. Oni přišli. Přišli si pro ni a jejího bratra. Tak jako si přišli pro tatínka a babičku. Tehdy slíbili, že se vrátí.....
Venku se myhl další stín. Polly opatrně, tak pomalu jak jen mohla otevřela dveře. Musí varovat brášku. A zachránit maminku. Věděla však, že to nestihne. Oni byli příliš rychlí, příliš silní, příliš chytří než aby je převezla malá holka. Ale i tak to musela zkusit. Kvůli tátovi a babičce.
Z venčí se ozvala tichá nadávka. Byli blízko.
Postava uprostřed místnosti se po ní ohlédla. Polly ztuhla. Namísto prázdných očních důlků a vybělené kosti viděla jen hubenou bledou chlapeckou tvář. Chlapec měl velké modré oči plné strachu a nervozity. Polly udělala opatrný krůček vpřed. Chlapec v dlouhém hávu sebou trhl a chtěl na ni namířit kosou, ale ta mu vypadla že stuhlých prstů a odkutálela se po podlaze.

,,Neměla jsi tu být. Nikdo tu neměl být," mumlal chlapec šmátrajíc po kose. ,,Řekl mi, že to bude snadné. Prý jen nějaká nemocná žena. A teď tohle. Malá holka a banda vrahů." Polly bojovné vztyčila bradičku. ,,Náhodou já nejsem zas tak malá. A ty máš co říkat. Přijdeš sem uprostřed noci a pak se divíš, že si toho někdo všimne. Kdo vůbec jsi?"
Chlapec zašoupal nohama a že záhybů svého pláště vytáhl přesýpací hodiny. V horní baňce zbývali jen pár zrnek. Polly v tu chvíli dostala šílený nápad. Vytrhla chlapci kosu a násadou ho praštila do hlavy. Pak se vrhla k posteli, kde spala její matka a zaštítila ji svým tělem. ,, Jdi pryč!" vřískla. Chlapec si mnul čelo, na kterem mu začala vyskakovat boule. Hlasy venku utichly.

,,No tak, netrop hlouposti. Já vážně spěchám." Chlapec se tvářil skutečně nešťastně. ,,Nedovolím ti ublížít mamince!" Polly se celá třásla. Musím být silná, musím být silná, musím být silná...šeptala si tiše. Chlapec k ní vztáhl ruku z hodinami. Z horní baňky právě padala poslední zrnka. ,,Prosím," zašeptal. Polly jen zavrtěla hlavou. Do očí se jí tlačily slzy zoufalství. Proč už bratr nepřišel. Musel ji slyšet, leda.... Ne tak to nebylo. On nemohl být mrtvý. Vždyť smrt stojí před ní.

Náhle se ze zadní místnosti ozval zvuk rozvíjeného skla. A do toho mužské hlasy. Spousta hlasů.

,,Musíš utéct. Nech tu svoji matku, už jí nepomůžeš. Ale můžeš zachránit sebe. Běž!" Chlapec na ni zuřivě mával ať utíká. Kosu už měl zase pevně v ruce. ,, Musíš jít, tvůj čas ještě nenastal."
Polly se ohlédla za sebe. Hlasy byli blízko. Až moc blízko. Maminka za ní zasténala a pomalu otevřela oči. ,,Polly...... holčičko moje...," zašeptala. ,, Mami, ach maminko. Oni jsou tady. Jsou tady. Mám strach." Polly měla slzy na krajíčku a celá se třásla.
Její matka jakoby ji ale neslyšela. Hleděla někam za ni, na chlapce s kosou. ,, Tak je to tady......," šeptala. Prohlédla zpět na Polly.
V zadní místnosti se ozvala rána jak někdo zkoušel vyrazit dveře. Ozýval se křik, hlasité rozkazy.

,,Polly.....musíš jít. Utíkej jak nejdál můžeš. Zachraň se kvítečku můj...." Pak se oči její maminky zavřely. Polly vykřikla ale chlapec v dlouhém hávu ji odstrčil a mávl kosou. V té samé chvíli povolily dveře.

Chlapec se rozhlédl po místnosti. Nikdo ho nemohl vidět. Snad jen ten, pro koho si přišel. Tak proč ho ta holka viděla? A proč se s ní hned nevypořádal. Jakoby měla kolem sebe jakousi ochranou auru. A jak bránila svoji matku namísto záchrany svého života. Ne, tohle nebylo normální. Takhle se většina smrtelníků nechová. Tak proč......
Ale to je vlastně jedno. Byla pryč. Stejně jako ta banda vrahů. Byla pryč, další pomíjivý plamínek života. Tak proč se cítil tak mizerně? Nezáleželo mu na ní. Byl pomocníkem smrti. Nesmrtelný, věčný. Tak proč si tak přál, aby teď mohl jít za tou dívkou? Proč se cítil tak prázdný? Jakoby jedná jeho část zemřela s tou dívkou. Ale co si to namlouvá? Tohle byl nějaký omil.
Ale přeci když se ohlédl na její mrtvé tělo na zemi přepadl ho podivný pocit...

Pocit viny

TENHLE PŘÍBĚH MI DAL DOST ZABRAT A PODLE MÉHO JE NEJPOVEDENĚJŠÍ ZE VŠECH PŘEDCHOZÍCH. CO MYSLÍTE?😊😊