Soul of the Winter Soldier

Setkání

Ahoj! Nová FF je tu :3 (Jop už 4. :D) Prvních pár kapitol bude Flash back. Abychom se dozvěděli, jak to vše bylo, co se stalo apod. Pak se vrátím k dnešnímu ději. 😇

*

"Angelo!" vykřikla na celý byt moje mamka, když viděla jak mě drží za límec jeden z agentů.

Chtěla mi jít na pomoc, ale drželi ji. "Ne, pusťte mou dceru!" křičela a snažila se jim vytrhnout. Ale marně.

"Vezměte tu holku a zmizte!" rozkázal jeden ze skupiny pěti agentů.

Tři, z nichž jeden mě držel, odešli. Slyšela jsem mamku jak křičí, brečí a prosí, aby mě nechali žít. Pak už se jen ozval výstřel a bylo ticho.

Celou dobu jsem jen brečela a volala mamku, dokud mě neuspali.

Probudila jsem se až někde zavřená v tmavě místnosti s mřížemi. Vybavilo se mi všechno, co se stalo. Zalezla jsem do kouta a brečela. Mamka, táta a nejspíš už i brácha byli po smrti. Byla jsem tu sama, měla jsem strach. No kdo by ne, když js mu pouze osm let...

*

/O čtyři roky později/

Procházela jsem základnou, měla zrovna volno. Za ty roky tu, jsem „dobrovolně" přijala svůj osud, byla jsem cvičena a trénována k různým misím. I když je mi teprve dvanáct let, jsem využívána na spousty misí a akcí. Ten z vyšších členů Hydry, konkrétně Brock Rumlow, si mě velice vychvaluje za mou práci.
Já ho však ráda nikdy neměla a asi mít ani nebudu. Podílel se na většině mojich vylepšení a pokusech.

Z nudy mě moje kroky začaly vést k celám, hlouběji do podzemí této základny. Chlad, vlhko a šero. Tak to tu vypadalo vždycky. I mě tu drželi zavřenou, avšak pouze první půlrok, co mě unesli.

Sešla jsem po schodech dolů a pomalu šla dozadu. Cely byly prázdné, už dlouho nevyužité. Avšak, když mě moje kroky vedly dál a dál úzkou chodbou mezi celami, zahlédla jsem jednu z nich zavřenou.

Zpomalila jsem chůzi a čím blíže jsem byla, sledovala jsem každý její milimetr. Jakmile byla jedna zavřená, někoho v ní jistě drželi.

Zastavila jsem kousek od vrat, nahlédla dovnitř a opravdu, někdo tam seděl na zemi.

Podle postavy to byl muž, ale přes jeho delší tmavé vlasy jsem mu neviděla do tváře. Co však nešlo přehlédnout, byla jeho levá ruka, tvořena lesklým kovem a rudou hvězdou, která i přes šero byla dobře vidět.

Mlčky jsem ho sledovala, ale ani se nepohnul. Snad o mě ani nevěděl. Najednou se ohlédl mým směrem a já mu konečně uviděla do tváře.

Jeho oči byly ledově modré, měl ostré rysy a chladný výraz ve tváři. Těkal po mě pohledem, jakoby mě skenoval.

Trochu jsem. z něj měla strach, ale něco mě donutilo promluvit. "Kdo jsi?" zeptala jsem se.

Mlčel, ale jeho pohled se změnil. Vypadal, že se trochu uvolnil. Pouze vydechl a pohled opět zaryl do podlahy, na níž seděl. Rozhlédla jsem se a sáhla do kapsy.

Vyndala jsem nožík a provrtala se zámkem, který ihned na to cvakl. On v mžiku stočil pohled znovu ke mně. "Co to děláš?" promluvil najednou.

Trošku jsem se lekla, ale pak pootevřela vrata a vlezla dovnitř za ním. Pro jistotu jsem. je za sebou zavřela, kdyby někdo šel sem.

Naše pohledy se opět střetly. "Zaujals mě a já nemám co dělat" odpověděla jsem jednoduše.

Jen mě chvilku pozoroval, jakoby mi nevěřil, ale jen kývl. "Netušil jsem, že tu jsou děti..." řekl a znovu si mě prohlédl.

Posadila jsem se naproti němu. "Nejsem dítě, je mi dvanáct" odsekla jsem.

Jen malinko zvedl koutky úst k lehkému úsměvu. Ale ten mu hned zmizel. "Neměla bys tu být... Jestli tě u mě najdou, dopadneš špatně" vydechl si.

Opřela jsem se rukama o studenou zem. "Nedopadnu, protože tu mám něco jako protekci. Pokud mám volno, dělám si skoro co chci" pokrčila jsem rameny.

Vzhlédl ke mně. "Jak můžeš ve tvém věku být taková... klidná?" pozvedl obočí.

Uchechtla jsem se nad jeho dotazem. "Když tě tu drží od osmi let, cpou do tebe všelijaký bordel, přesvědčují, jak je Hydra dobrá a podobně, tak tě to změní... Ať je ti kolik chce" odpověděla jsem.

Pouze malinko přikývl. "Jak se jmenuješ?" zeptal se.

"Angela, a ty?" pousmála jsem se. Všimla jsem však, že se trochu zarazil. "Co se děje?" nechápala jsem jeho výraz ve tváři, který se mu ve vteřině změnil v docela bolestný.

Chytl se za hlavu a lehce zasténal. Lekla jsem se a poodsunula dál od něj. Nemohla jsem tušit, co do něj nacpali nebo jak nebezpečný je.

Chvilku takhle byl a pak začal z hluboka oddechovat. "Promiň..." zachraptěl a podíval se na mě. "Nechtěl jsem tě vyděsit..." vydechl a zavřel oči.

Pomaličku jsem se posunula zpět. "Co...co se stalo?" zeptala jsem se opatrně. Věděla jsem, že ho něco v tu chvíli toho záchvatu bolelo. Taky jsem měla podobné.

"Jen mě rozbolela hlava..." řekl ztišeným hlasem. "Už je to dobrý" dodal a otevřel oči.

Přikývla jsem. "A ty jsi..?" zkusila jsem se zeptat znovu.

Sklopil pohled. "Netuším... Nevím, kdo jsem" povzdechl si. "Vím jen, že mě nazývají Winter Soldier" zvedl ke mně pohled.

Jeho oči byly hluboko uvnitř plné bolesti a snad i strachu. "To je mi líto.., že to nevíš. Očividně ti vymazali vzpomínky."

Najednou jsem sebou cukla, protože jsem zaslechla kroky. "Do háje, Rumlow!" řekla jsem potichu.

"Kdo? Nikoho neslyším" řekl a nechápavě se na mě díval.

"Mám mnohem lepší sluh, než kdokoliv tady... Jeden z následků pokusů..." sebrala jsem se ze země. Najednou už i on zaslechl kroky. A ohlédl se na vteřinu k vratům cely, potom se ohlédl na mě.

Přiložila jsem si prst na rty, aby mě neprozradil. Sice jsem říkala, že bych problém neměla, ale z toho, co říkal Rumlow, kdy byly na cestě sem, mi bylo jasné, že bych si to odskákala. Zalezla jsem tedy proto úplně dozadu do rožku, kde byla největší tma a zároveň něco jako výklenek. Přitiskla jsem se ke zdi a malinko vykukovala.

Rumlow s dvěma dalšími agenty zastavil u mříží a odemkl. Winter Soldier seděl na zemi a nevnímal je. Přišli k němu, donutili vstát a odváděli ho. On jen, než zmizeli se nenápadně koukl do cely a pak už byli pryč.

Když jsem slyšela, že jsou dostatečně daleko, vylezla jsem a opustila celu.

Yo! První kapča je venku :3 snad zaujala ❤❤