Padl jsem na zem a skryl si tvář.
************************************
Za Davidem přišli i ostatní a utvořili kolem mě kroužek. Seděl jsem u zdi s zakrytí tváří a čekal další ránu.
Chtěl jsem brečet, ale nechci být za sraba. Všichni se mi začali smát. ,,Tak dost!" Okřikl je David, vzal mě za vlasy a postavil mě zpět na nohy. Sykl jsem bolestí a zvýšil na něj hlas. ,,Pusť mě!" Podíval se na mě vražedný pohledem. ,,Takhle se mnou nikdo mluvit nebude, a natož ne taková nicka jako jseš ty!" Taky na mě zvýšil hlas. ,,A když hezky poprosíš, tak tě pustím." Dodal s úšklebkem. Chvíli jsem váhal ale tahal mě za vlasy víc a víc. Poprosil jsem ho vlídným hlasem a on mé vlasy pustil. ,,Hodný kluk, ale křičet na mě nebudeš." Poklepal mi na rameno a poodstoupil z kroužku, abych mohl projít. Ještě než jsem vyběhl schody nahoru, podíval jsem se na Davida, který se usmál a zamával mi. Otočil jsem hlavu, vyběhl schody a běžel na záchody. Postavil jsem se před zrcadlo, opřel se jednou rukou o umyvadlo a druhou si dal před pusu.
Proč já, proč zrovna já... opakoval jsem si pořád dokola.
Zazvonilo na hodinu. Opláchl jsem si obličej, naposledy se podíval do zrcadla a běžel dolů do tělocvičny.
Přišel jsem pozdě.
,,Takže za pět a půjdeš se převlékat jako poslední! To si myslíš, Petře, že můžeš do hodin chodit pozdě?!" Zvýšla na mě hlas tělocvikářka.
,,Omlouvám se paní učitelko." Řekl jsem a zařadil se do řady.
