Hej, Evansová!

epilog

Toho dne se všechno změnilo. Každý, kdo byl bystřejší už o tom věděl avšak se stále snažil potlačit ten pocit a věřit v to nejlepší. Být optimistický a neztrácet naději kterou v tuto chvíli nadpřirozené bytosti i lidé už dávno ztráceli. I přes to všechno mnoho studentů Bradavic tento fakt ignorovali.

První, druhý a třetí ročník, protože byli moc malí a nechápaví, aby jim došlo co se doopravdy mezi staršími studenty děje.

Kolej Salazara Zmijozela počítaje všechny jeho studenty do jednoho. Severus se už o nikoho nestaral, ne v tuto chvíli. Byl zaslepený mocí, magií, možnostmi a především sebou samým. Jenže si to vlastně ani neuvědomoval.

Lidé, kteří byli nějakým způsobem otočeni k nebelvírské koleji zády. Možná kvůli jejich nekonečným úspěchům, až moc velké a někdy přeslříliš otravné pokusy všem kolem všem dokazovat jakými jsou hrdiny.

Těch lidí bylo tolik, že by si jeden možná řekl, že to není možné. Že pro jednou by se škola mohla spojit dohromady a věřit. Jenže víra a naděje není pro všechny, ne všichni mají pochopení pro takové věci a ne všichni dokáží pochopit smysl dění.

Ten zbytek lidí se bohužel prudce zmenšoval. Každou chvíli se našel někdo, kdo usoudil že takováhle věc se děje v normálním světě často nebo že je to přehnané a nehodlá se o to nadále zajímat.

Vyučování se ve škole čar a kouzel stávalo nekontrolovaným. Děti nedávaly pozor, byly roztěkané snažíc se stále pochopit důvod toho všeho.

Možná to byla naivita co tohle všechno způsobila.

Naivní myšlenky a činy jsou ve světě člověka natolik časté, že se snad už ani nedají spočítat. Možná že osud si přál připravit něco takového aby si z toho ostatní vzali lekci. Chtěl, aby si uvědomil, jak důležitá je víra, upřímnost a pouto mezi ostatními.

Lidé se ale nedokáží něco takového.

Z chyby, ať už je sebevětší a sebeničivější ať už pro něj samého nebo pro ostatní, se člověk oklepe. Někdy to trvá déle a někdy to ani nedokáží postřehnout a už se hrne do další věci o které hluboko uvnitř sebe ví, že jí po ukončení aktu bude hluboce litovat. Jenže co by chamtivý člověk pro chvilku sebeuspokojení neudělal?

Jenže co se vlastně stalo za hradbami starého hradu doopravdy?

Nikd, kdo ho opustil, o tom nehodlal mluvit naprosto s nikým. Jakoby snad byl přeci jen něčím poznamenán a pokusil se alespoň nějaká vyjádřit to, co je někde ve spodu všech pocitů a myslenek.

Poté, co se jedna z nejlepších žaček navštěvující Nebelvírovu kolej, nedokázala už znovu vzpamatovat a ze vší té zoufalosti a bolesti, co se prodírala skrz celé její tělo, rozhodla že tento svět už není pro ni. Ne ten opravdový, kde části sebe nedokážou do sebe perfektně zapadat hned na první pokus. Ne ten, ve kterém pravidla jsou to, co řídí životy lidí. A ne ten, ve kterém ona nedokáže pohlédnout všem lžím a falešnostem zpříma.

Usnula, jenže ostatní věděli, že už se nevzbudí. Ne zpátky do tohohle světa, ač tolik kouzelného a podivuhodného čekající na objevení jeho tajemství. Ona patřila do toho druhého světa. Do toho perfektního.

Chlapec, který po ní tolik toužil to neunesl, věděl kde je, chtěl jí za ní. Bohužel ale nevěděl, že nic, jako perfektní svět neexistuje a že dokonalost je pouze skrytá chyba.

Nedokázal otevřít poté už znovu jeho oči.

Je možné, že si připadal podvedený, že ho nikdo před tímhle nevaroval.

Jenže pravda je, že se pouze nedíval dost pozorně. Ne vždy je lež opravdu lží a pravda pravdou. Bohužel nikdo nepozná opravdu pravé mínění myšlenek ostatních.

Ostatní byli zklamaní, ale věděli jedno.

Zavřené oči a sny jsou špatné.

·jenže otevřené oči bývají branami do špatných míst·

„Kde to jsem?“

„Upadla jsi ze schodů a mysleli jsme už, že to nepřežiješ, doktor říkal, že je to vážně. Konečně jsi ale zpátky,“

·nikdo nedokázal pochopit pravdu z té správné strany·