Dvacet Sedm

963 67 3
                                        

„Je v pořádku. Myslím, že se jenom zatoulal. Ráno už bude zase pryč. A co jsi mi tedy chtěl.“

„Jsem rád že je v pořádku. A no... Ono se to těžko řiká.“

„Představ si, že jsem Black, nebo někdo úplně jiný.“

„Těm bych tohle opravdu neřekl.“

„Tak se nesměj aspoň a řikej.“

„Tak se nesměj ty.“

„Dobrá, dobrá končím se smíchem. Představ si tedy, že jsem tvoje dobrá kamarádka.“

„No dobře. Já. To... Ehm. Já jen, že...“

„Opravdu se neboj, nekousnu tě.“

„Chtělbychzačítodznovaabýtpřáteli.“

„Zpomal Pottere.“

„Chtěl bych aby jsme to zkusili znovu a byli přátelé.“

„Kvůli tomu jsi byl tak nervózní?“

„Nesměj se mi, nejsem na sladké řečičky a omluvy.“

„Promiň.“

„A-a co na to říkáš? Zkusíme to znovu? Začneme od znova?“

„Já nevím Pottere, nech mě to promyslet.“

„Jo, dobře.“

„Ty pláčeš? Jamesi Pottere, ty mi tu brečíš?“

„Ne, jen mi něco spadlo do oka.“

„Stará známá výmluva.“

·Lily chtěla vědět co chlapce trápí. Věděla, že k něco cítí, ale že by jeho city vůči byly tak silné, to opravdu netušila·

Hej, Evansová!Kde žijí příběhy. Začni objevovat