the art of his soul

Nový lidé tady dost často nepřicházejí, to on byl výjimka.

Vlastně, kdo by vůbec chodil do zapadlé kavárny?

Seděl u zadního stolu a upíjel své karamelové latté, ostatně, teď už jako každý den. Stal se těmi, kteří pomalu blednou ve stálém kolektivu.
Jeho kaštanově hnědé vlasy byly rozházené do stran a stříbrný piercing ukončený malými kuličkami v nose byl jemně natočený na stranu. Jeho svůdně vykrojené rty nabírajíc světle růžový odstín popíjely z hnědého kelímku a uhlově černé oči skenovaly opotřebovaný sešit plný papírů, které z něj různě čouhaly. Nedokázala jsem z něj odtrhnout oči. Bylo na něm něco, co mi to zakazovalo. Byl tajemný, ne tou strašidelnou stránkou, jen tím, že ukrýval tolik věcí, které se zatím nedostaly povrch. Sálalo to z něj.
Zvedl svůj pohled a jeho tmavé oči se vpily do těch mých. Byly v nich rozpoznat pobavené jiskřičky a jeho tvář zdobil křivý úsměv--

,,Winnie, jdi obsloužit Karin, já mezitím dodělám objednávku." Natočím hlavu rychle na bok abych se stihla podívat na mou kolegyni, která se vedle mě prožene zavazujíc si zástěru. Obdaří mě jedním z jejích zářivých úsměvů. Prohrábnu si své medově hnědé vlasy a od pultu se vydám ke starší stále se usměvavé paní. Cestou mě však zastaví pokyn od bruneta.

,,budu platit,"

Vlastně teď už šlo vše hladce. Zaplatil, odešel a já se stala zase tou, která neví kam upoutat svou pozornost.

Obsloužily jsme poslední zákazníky, zavřely útulnou kavárnu a já se vydala na zdlouhavou cestu k podzemce. Svůj pohled jsem převážně upírala na mé tenisky nebo betonový chodník, který se mi zdál v tuto chvíli nejzajímavější. I když mé tělo pomalu zaplavovala zima, nedávala jsem to nějak najevo. Spíše mě užíralo to ticho, které se neslo temnou ulicí, občasné zahoukání sovy nebo zašustění listů stromu. Vítr mi vál do vlasů a způsoboval nepříjemný mráz po zádech.
Když už jsem se konečně dostala na místo tak sejdu kachličkové schody, které vedou do metra a následně nasedám do vlaku, který jako vždy nemešká ani minutu.
Sednu si na nepohodlné sedadlo a pozoruji znuděné lidi, hnajíc se dovnitř vlaku. Můj pohled však upoutá brunet, který si to míří přímo ke mně, tedy, spíše k sedadlu naproti. Sešit drží ledabyle v ruce a tou druhou si přidržuje hnědou brašnu přehozenou přes jeho rameno.
Sice seděl necelé tři metry ode mě, jenže jeho soustředěný pohled, střídajíc se mezi mým obličejem a sešitem byl dost znepokojující. Jeho ruka s tužkou ladně klouzala po papíře, jakoby kreslila nebo zapisovala věty plné slabik a písmen.

,,Můžeš prosím přestat?'' vyhrknu.

,,fajn,'' zamumlá a upře svůj pohled zpět do knihy, poté svůj pohled přemístí zase na mou tvář.

,,Zase to děláš.'' vydechnu.

Povzdechne si a odloží knihu.

,,Jak mám nakreslit portrét, když se nemůžu dívat na svou předlohu?'' pozvedne na mě své hnědé obočí.

,,Ty mě kreslíš?'' jemně natočím svou hlavu na bok a nechápavě se na něj podívám.

,,Aspoň trochu jsi to pochopila.'' utrousí a zase uchopí sešit.

,,Můžu se podívat?'' zeptám se jej.

,,Ne.'' zakroutí hlavou.

,,Proč?"

,,Prostě ne.'' vydechne.

Povzdechnu si a svou hlavu opřu o studené okýnko vlaku. Hluboce se nadechnu a zavřu oči. Vlakem se rozprostírá ticho přerušované nárazy kol o koleje, různým šustěním a konverzací dalších lidí, čekajíc až vlak dojede na své stanoviště. Při pomyšlení na to, kam právě teď jedu se mi převrátí žaludek. Nevím jestli se to dá nazývat můj domov.
Stisknu svou čelist a porozhlédnu se po poloprázdném vlaku, když se rozezní ženský hlas oznamující poslední zastávku. Postavím se, uchopím svou kabelku a zkontroluji po sobě své místo.
Vystoupím z vlaku na opotřebovanou zastávku mezi dalšími nástupištěmi a někdo mi do ruky urychleně vloží pokrčený papír. Porozhlédnu se okolo sebe a svůj pohled zakotvím na brunetu, který se na mě pozvolna usmíval.
Rozmuchlám papír a zaujatě pozoruji kresbu mé tváře. Lehce otevřu svou pusu a vydechnu přebytečný vzduch.
Prstem obkroužím kreslený tvar mé tváře.
Znovu zvednu svůj pohled a snažím se najít bruneta, což bylo ve velkém davu lidí právě teď zbytečné.

,,děkuju,'' zašeptám tiše do ruchu, kde je nemožné mě zaslechnout.

A od té doby jsem ho nikdy neviděla. Už nechodil do té zapomenuté kavárny, kde jsem pracovala. Už nejezdil stejně rušným vlakem jako já. Už jsem neměla šanci vidět jeho černé oči v kterých pohrávaly šibalské jiskřičky, jeho zářivý úsměv s bílou řadou zubů nebo jeho dokonale vykrojené rty. Všechno to tady skončilo a já jej už nikdy neviděla.

Zbyla mi po něm jen jedna pitomá kresba.

Ta pitomá kresba, kterou nosím všude sebou zmuchlanou v kapse od kalhot, jako kdyby mi snad měla nosit štěstí.