Oblohu protnul oslňující paprsek. Uběhlo pár neuvěřitelných vteřin, než na sebe okolí opět vzalo podobu jednotvárných kopců.
Vydal jsem se prašnou cestou, která prý vedla donekonečna a má duše byla na okamžik šťastná.
Cestou mě pronásledoval křik nepříjemných myšlenek a každým krokem se stával hlasitějším a hlasitějším, než úplně ustal.
Vnímal jsem náhlý klid, protože v tu chvíli byl to jediné, na čem záleželo.
Ale možná jsem měl strach.
Možná mě držela naživu jen vybledlá vzpomínka na ztraceného přítele. Vzpomínka, která dává srdci naději.
ČTEŠ
The end
Historia Corta"Čeho se vlastně tak bojíme?" Tvá slova vyzněla do ticha. Toho ticha, které vždycky začíná koncem.
