Jak jsem si myslela tak se i stalo, sestra celou dobu, co byla letadle mluvila o tom, že letadlo spadne a my spadneme do oceánu. "Victorie ale my neletíme nad oceánem" řekla jsem a protočila oči "To je jedno spadnout můžeme tak i tak"řekla a já si jen hlasitě povzdechla. Pak už jsem pomalu zavírala víčka až dokud jsem neupadla to říše snů. Probudila jsem se už v naprostém klidu na ruch z vedle mého ucha. Jak jsem otevřela oči zjistila jsem, že to je má sestra, co se přeze mě snaží dostat k okýnku. Nechápu co tam je tak úžasnýho pomyslím si a kouknu se k okénku. To co uvidím mi ale úplně výrazí dech
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vidím celou la jako na dlani a hlavní je, že už budeme přistávat. Je to nádherný výhled ale moc dlouho netrvá jelikož klesáme a klesáme až přistajeme. Lidé začnou horlivě tleskat, já ani má rodina to nikdy nedělala tak jsme jenom čekaly až dotleskaji a budeme moct vypadnout z tadytoho stísněného prostoru. A jak jsem chtěla tak se taky stalo, hned jsme vylezli a šli jsme si pro své kufry. Na ně jsme chvíli čekali ale nakonec jsme se dočkali a mohli s klidem odejít z haly a pak i z celého letiště. Před letištěm na nás čekal už přistavěny vůz s řidičem který máme objednala aby nás zavezl domů. Cesta trvala tak 15 minut.... dalších promrhaných 15 minut se sestrou. "Škoda že už jsem odmaturovala, ta škola vypadá fakt dobře, škoda škoda" mlela pořád. Ano je jí 19 takže maturitu už má za sebou, co si budeme povídat prolezla jen tak tak. "Neboj zlatíčko jsou tu jiné věci na práci" uklidňovala jí mamka "Jasně že jsou" hned odpověděla. Pak už jsem nevnímala. Najednou auto zastavilo a my vylezly z auta. Hned na to se mi zadrhl dech, věděla jsem, že máme dost peněz ale na takový barák to fakt ne. "Ma-mi t-to je na-naše?" Zeptala jsem se koktavě "Ano zlatíčko"odpověděla s klidem "Tak to mě podrž" hned se přidala sestra. Tohle bude ještě zajímavý.
