Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

> 40 <

‚Chatu' se mnou John projde a ukáže mi, co kde je. Když se ale pak vrátíme zpět do výchozího bodu v přízemí, tedy do obýváku, který je ostrůvkem oddělený od kuchyně, jsem stejně ztracená jako na začátku. Celkově ale zhodnotím, že dům je útulný. Velký, ale útulný.

John mě dokonce nechal si vybrat ložnici. Na konci chodby v druhém patře jsem si tedy našla rozkošný podkrovní pokojík a ten si vybrala. Je celý obložený dřevem, a hlavně z něho byl nádherný výhled na okolní krajinu z malého balkónku.

John vynosí svoje věci z auta a téměř okamžitě se usadí k ostrůvku, zády k obýváku, zapne si notebook a začne na něm něco psát. Asi vyřizuje maily. Já svoje věci nikde nenašla a John se o nich nezmínil. Prohlédnu si podrobněji kuchyni, natočím si do sklenice vodu, zhluboka se napiji a sleduji soustředěného Johna. Je roztomilý jak je ještě lehce pomačkaný ze spánku. Všimnu si, že když se soustředí, kouše si vnitřek tváří. Pousměji se tomu.

V tu chvíli mě napadne, že bych možná mohla přestat předstírat, že nemůžu najít mobil a všem odpovědět, že jsem v pořádku. Nějak ale nedokážu čelit realitě a když k tomu ještě přihodím fakt, že Candy o našem útěku ze zásnub netuší... radši odložím sklenici s vodou vedle dřezu a přejdu k velké stříbrné lednici, abych se podívala, co nám sem přivezli za jídlo. 

John mi řekl, že na náš pobyt zařizovala vše jeho matka se svou asistentkou. Otevřu lednici a s údivem zjistím, že je prázdná. Z toho pohledu mi zakručí v žaludku a vzpomenu si na Johnovu tyčinku, kterou jsem mu koupila na benzině, přeci jen ji možná sním já... Svoji jsem snědla už tak před dvěma hodinama.

„Ehm ... Johne?" řeknu opatrně a stále zírám do lednice. „Hmm?" ozve se za mnou. Zavřu lednici a stoupnu si naproti němu: „Není tu žádné jídlo, co budeme snídat?" Po této větě mi konečně začne věnovat pozornost, zvedne hlavu od počítače: „Tady nic není?" Přikývnu: „Není, tedy alespoň lednice je prázdná." John vstane a přejde k francouzskému oknu, které je vedle lednice. Prohrábne si vlasy rukou: „Sakra," otočí se na mě: „přijeli jsme dříve. Jídlo sem mají dovést až zítra." Přejdu k němu, abych mu viděla do obličeje, pootočí se na mě: „Dobře, tak kde je nejbližší obchod, já dojedu nakoupit," nabídnu se a v břiše mi opět protestně zakručí. John nadzvedne obočí: „Co já vím?" Vykulím na něj oči: „Ty nevíš? To tady drží hladovky?" John se zasměje: „Neee, jídlo sem vozí Suzan." Nevím, kdo je Suzan, zmůžu se jen na: „Aha..."

Bez dalšího slova se otočím a vyrazím do chodby a ke vstupním dveřím. „Evelyn, počkej!" volá za mnou naštvaně John. Zastavím se s rukou na klice: „Jdu se někoho zeptat, určitě tady někdo v sousedství bude vědět, kde je obchod." Rychle si vezmu ze skřínky v chodbě telefon a peněženku a vyběhnu ze dveří, chodidla se mi zaboří do studené měkké trávy. John mě nenásleduje.

Venku docela fouká, obejmu si ramena. Projdu kolem auta na cestu a zaklepu na první dveře, které potkám. Všechny pozemky v okolí jsou bez plotu, sem tam je zíďka nebo živý plot, líbí se mi to. Rozhoupu zvonek, který visí vpravo vedle dveří. Dveře se po chvíli otevřou a v nich se objeví postarší muž.

„Dobrý den, jmenuji se Evelyn. Mohla bych vás poprosit, jestli byste mi neřekl, kde je tu nejbližší obchod?" Muž se na mě usměje: „Já jsem George... ale dítě, obchod je daleko. Tady si prodáváme potraviny navzájem." Nadzvednu překvapeně obočí: „Aha, a kde seženu nějaké pečivo, prosím?" George sáhne na věšák po své levici pro bundu, vyjde ven a zabouchne dveře: „Tak pojď děvče, ukážu ti to. Ty jsi určitě támhle odvedle, že?" a ukáže směrem, kterým jsem přišla. Tiše přikývnu. „No jooo, tak to je jasný. Pojď. U mě seženeš vejce. Támhle bydlí paní Lincolnová," ukáže prstem na malý domeček nedaleko toho jeho: „u té seženeš koření, čaje a takové ty věci." Přikývnu, stále nic neříkám a jdeme po cestě dál.

„Támhle bydlí manželé Collinsovi... Anno! Zdravím, jak se daří Williemovi?" osloví paní, která se najednou vynoří proti nám. „Georgi! Ahoj, děkuji už je to lepší," projde s úsměvem kolem nás a George začne ve vyprávění, kde skončil: „U těch seženeš mléko, sýry a maso, stejně jako u Roba," ukáže na menší dům naproti Collinsovým. Tam nejspíš bydlel pan Rob. Bez příjmení ...

„A to pečivo, to si pečeme všichni sami, ale támhle u rodiny Parkerových ho mají vždycky dostatek. Mají dceru, která se bude vdávat," mrkne na mě a mně přijde, že ví něco, co já ne. „A zeleninu a ovoce tu má pan a paní Trellavneyovi. Támhle uprostřed sadu, ten domek," ukáže do dálky. Kývnu na srozuměnou, i když jména jsem už teď zapomněla: „Dobře děkuji." Dojdeme ke dveřím rodiny Parkerových, abych konečně sehnala nějaké to pečivo. Velký dřevěný dům mi jasně dává najevo, že jsem cizí, tak ať se držím dál.

„Melanie!" zakřičí nahlas můj společník. Chvilku čekáme a pak se zpoza domu vyřítí drobná dívka s blonďatými vlasy, která vypadá tak o tři nebo čtyři roky starší než já. Na sobě má květované šaty a je také bosa jako já. Blonďaté vlasy za ní ve větru vesele vlají: „Ano!... Ooo Georgi! Ahoj!" vyhrkne a obejme ho. Když se dívka odtáhne, podívá se na mě: „A kdo je tohle?" George odpoví: „Ta je od Hensonových."

„Aha. Jistě," přejede mě hodnotícím pohledem, který se zastaví u bosých nohou, ale nijak to nekomentuje: „Pojď, budeš chtít chléb nebo housky?" zeptá se Melanie. „Oboje," odpovím nejistě a následuju ji.

> <

Zabouchnu dveře, položím peněženku opět na skřínku v chodbě a ‚nákup' položím na ostrůvek v proutěném košíku, který mi půjčila Melanie. Byla jsem jí vděčná. Sehnala jsem chléb, housky, vejce, okurku, jablka, rajčata, kousek ovčího sýra a slaninu. Tak jo. Co s tím? Z mého přemýšlení nad tím, co s nákupem, mě vyruší kroky na schodech, které prostupují všechna patra domu: „Kam jsi proboha šla?" ozve se za mnou. Otočím se ke schodům, na kterých stojí John, který má na sobě pouze ručník omotaný kolem krku. Jsem na něj v tu chvíli ale moc naštvaná na to, abych ten výhled mohla ocenit: „Obstarat nám alespoň snídani!" odseknu naštvaně, opět se otočím ke košíku a začnu potraviny vyndávat.

Slyším, jak John sestoupí poslední schody a jde ke mně: „Tak promiň no. Byl jsem tak vystresovaný z toho zasnoubení, že jsem na nějaké jídlo úplně zapomněl." Vzdychnu si a z košíku vyndám poslední věc, kterou je chléb. Pak se k němu otočím, nemám náladu na hádky: „Vždyť já to chápu," řeknu a shlédnu na své smradlavé oblečení, „ale když už ne jídlo, tak čisté oblečení bych ocenila."

John se na mě omluvně podívá a ostudně sklopí zrak: „To oblečení mají přivést s tím... jídlem, víš..." Hlava mi spadne mezi dlaně a vydám ze sebe skřek: „Pro boha jeho, to si děláš srandu ne." John nešťastně pokrčí rameny a chce mi chlácholivě položit ruku na rameno, ale já odstoupím. Na tyhle něžnosti nemám náladu. John ruku spustí a odejde nahoru po schodech.

> <