Svatba? Ani náhodou! ✔ [KOREKCE]

•58•

"... Né ... né ..."

"... Oh ... oh ..."

"... Evelyn!!! ..."

"... Nech ji být! ..."

" ...běž ... pry ... ODPUST MI! ..."

"O.D.P.U.S.T. M.I!!!"

"Běž pryč, Evelyn."

"Ev! Ev!"

" ... odpust ..."

"Ev!"

•

Otevřela jsem oči a zprudka jsem se nadechla. Cítila jsem na tvářích slzy.

"Ev!" uslyšela jsem zase Johnův hlas.

Otočila jsem se za ním. John na mě vyděšeně koukal. Teprve teď jsem si uvědomila, že mu ležím náručí. Rychle jsem se z ní vymanila a stoupla jsem si k posteli.

Pane bože. PANE BOŽE! Matka mě už i ve snu žádá o odpuštění. Potřebuju si zapálit.

Zavřela jsem oči a zajela jsem si rukou do vlasů.

"Evelyn, co se to právě stalo?" Prudce jsem otevřela oči a zjistila jsem, že John už není v posteli, ale stojí naproti mně. Vzal mě jemně za ramena a starostlivě si mě měřil.

"N-nic?" řekla jsem první výmluvu, která mě napadla.

Fakt hrozně inteligentní. Takovej žvást! Můžu si gratulovat.

John mě povzdechem pustil, otevřel zásuvku v nočním stolku a vyndal krabičku cigaret. Beze slova mi nabídl. Přijala jsem. Zavedl mě k oknu, které otevřel a zapálili jsme si. Noční vánek mi hladil ubrečené tváře. Nervózně jsem si žmoulala triko, které mi pro každém kroku nebo pohybu, vylezlo nahoru.

Jsi na ostro! Tak bacha.

"Neřekneš mi to, co? Je to ta samá noční můra, jako jsi měla na chatě, co? Tam jsi mi sice něco naťukla, ale ..."

"Ne neřeknu, Johne. Zatím ne."

Podíval se na mě a já jsem v jeho očích našla směsku ublížení a pochopení. Odvrátila jsem zrak.

Nemusí vědět všechno. To zase brrr.

Uchechtl se: "Stejně je to zvláštní."

"A co?"

"Ještě ani ne před měsícem jsem tam asi dvacet minut přešlapoval před tvými dveřmi, když jsme měli jít na naší první večeři. Vymyslel jsem asi sedm plánů, jak uteču. Ale pak jsem se sebral a zazvonil jsem. Když si otevřela, svitla ve mně naděje, že to nebude tak hrozné. Ale nevyznal jsem se v tobě, nejprve jsi mě od sebe odháněla, pak jsi byla milá, pak jsi mě nechala na tom parkovišti, potom jsi mě líbala v tom zlatnictví, před kterým jsi se se mnou ani nerozloučila, pak jsi mě prosila ať za tebou přijdu do školy, kde jsi mě taktéž políbila a odtáhla pryč a od té doby jsi mi dala pusu leda tak na tvář. A takhle bych mohl mluvit až do dnešního dne, kdy jsi se ke mně tulila v posteli."

Zasmál se, já jsem jeho smích ale pochopila špatně. Byla jsem podrážděná z toho snu, nervózní ze svatby a on tady ještě vypočítával moje, - asi? - nedostatky. Odhodila jsem cigaretu z okna: "Jak jsem tady mohla vůbec zůstat?" Nechápala jsem sama sebe.