Příběh duše

15 1 0
                                    

Život je těžký jak ze železa stůl
Bída se v koutě tiše směje,
Prosím vrazte do mě kůl,
Když zem se znova chvěje,

Krok za krokem smrti vstříc,
Rodinka je dávno v trapu
Bolestně teď vyju na měsíc
Kéž by řekli já tě chápu

Nikdo ani slůvkem nezmíní
Tu značku na mým zápěstí
Že už se nic nezmění
Značí to jen neštěstí

Noc už rozvírá svou náruč,
Krev rudá jak růže teče,
Kol krku stahuje se obruč
Smrti nikdo nikdy neuteče

Bolest je jen smyšlenka
Dokud nezlomí Ti srdce
Dokud nepřijde ta myšlenka
Která šeptá Ti tak sladce

Ta myšlenka nad Tebou bdí,
Celou noc až do rána
Či dokud tě můry nevzbudí
Byla jsi jí vybrána

Bojíš se teď zavřít oči
Bojíš se být sám
Že všichni Ti červotoči
Zase přijdou tam

Před zrcadlem ráno stojím
Sama sebe nepoznám
Toho se teď vážně bojím
Když nikoho už nemám

Odraz v zrcadle se směje
Když v ruce držím zbraň
Ruka sic se trochu chvěje
Též usměješ se naň...

A tak končí tahle pohádka, o jedné zbité duši...



Myšlenky v TemnotěKde žijí příběhy. Začni objevovat