Probuzená -TW

Kapitola 9. Další tělo

V minulém díle: ,,Anno.'' Jako vždy ale mé plány někdo překazil.

                                  Kruci! To opravdu nemůžu mít alespoň jednou kliku?!

                                  ,,Pojď za námi.'' Volal na mě Scott z obýváku.

                                   Asi ne.

                                 Rychle jsem se chtěla vypařit. Potichu jsem odešla z kuchyně směrem k                                           mému pokoji, ale někdo mě chytl za rameno.

                               ,,Anno.'' Promluvil na mě až moc známí hlas.

                               Sakra! Někdo tam nahoře na mě musí mít pěkně zasednuto. 

V duchu jsem zaúpěla a pomalu se k Derekovi otočila čelem. Jeho hnědozelené oči se do těch mých vpíjely a já měla co dělat, aby se mi pod tím pronikavým pohledem nepodlomili kolena. Nikdo jiný mě nikdy nedokázal rozhodit tak, jako on. Srdce mi vždy bušilo jako splašené. Bylo to však proto, že jsem se ho bála? Nebylo zatím něco jiného? To byla otázka, která mě děsila víc než on sám. 

,,Dereku.'' Vydechla jsem, když jsem se konečně vzpamatovala. 

,,Co tady děláš?'' Plácla jsem to první co mě napadlo a začala zvažovat možnosti útěku. Na nic kromě předstírání infarktu jsem ale nepřišla. 

,,Scott nás s ostatními pozval na večeři, myslel jsem, že ti to řekl.'' Odpověděl poněkud překvapeně.

,,To ano, jen sem nečekala, že přijdeš i ty.'' Bože! Nic horšího jsem snad říct nemohla. I ten předstíraný infarkt by byl lepší. 

,,Ehm.. hele mohl bys předstírat, že si mě neviděl, kdyby se někdo ptal, jsem ve svým pokoji a čtu si knihu.'' Ani jsem nečekala na jeho reakci či odpověď a vydala se rychlím krokem k hlavním dveřím. Už jsem měla ruku položenou na klice odhodlaná vstříc západu slunce, jenže to by nebyl můj bratr, kdyby nezamčel dveře. 

Do háje! Ten parchant! Tohle ti vrátím Scotte!

Co teď?! Co teď?!

Panikařila jsem. Už zbývala jen poslední možnost. Okno v mém pokoji.

Utíkala jsem rychle ke schodům, avšak zastihlo mě nemilé překvapení. U schodů stál Stiles a samolibě se culil. Zamračila jsem se. 

On v tom jede taky? Zrádce!

,,Prohrála si.'' Ozvalo se za mými zády. Zatnula jsem ruce v pěst. Já je oba zabiju! Pomalu, aby trpěli stejně jako budu za chvíli trpět já. 

,,Scotte prosím já to nezvládnu. Ty to víš, já to vím i to hyperaktivní pako na schodech.'' Řeknu a 'nenápadně' se otočím na Stilese, který mě zpraží pohledem. 

,,Ann, no tak! Nemůžeš se navždy schovávat před světem! Jen patnáct minut. Dobře? Patnáct minut, nic víc nechci.'' Scott mě pozoruje s nadějí v očích. Chápala jsem ho. Ale to co po mně žádal bylo.... stresující. Aniž bych si to předtím uvědomila, měla jsem třes v pravé ruce. 

No tak klid to zvládneš. Pouze patnáct minut. Nebude to tak hrozný. 

Ale bude. Vždycky bylo. Pokaždé když jsem se zkoušela začlenit do nějakého kolektivu jsem selhala.