Probuzená -TW

Kapitola 10 Den Blbec

Netrpělivě jsem klepala prsty o stůl a snažila se zklidnit svůj tep. Avšak za poslední dvě hodiny to s ním ani nehlo. Stále jsem se nekontrolovatelně třásla a byla jsem si jistá, že to není zimou. Potvrzovala mi to policejní bunda kterou přes mě přehodil šerif Stilinski. Poprvé za tu dobu co jsem se probudila z kómatu jsem cítila únavu. Nejraději bych si zalezla pod postel a už nikdy nevylezla ven. Zažila jsem už hodně věcí ale nikdy nic takového, a taky jsem doufala, že nikdy nezažiju.

,,Slečno McCallová, šerif by se vás chtěl zeptat na pár otázek."

Než jsem stačila přikývnout, ve dveřích se objevil šerif Stilinski. Posadil se naproti mě a snažil se mi pohlédnout do očí. Můj zrak se však stále upíral k zemi.

Bylo mi nepříjemné ocitnout se ve výslechové místnosti. Mezi těmito čtyřmi stěnami máte pocit jakoby jste byli vinni i když jste nic neprovedli. Já už jenom z toho důvodu, že zde nejsem poprvé.

,, Rád tě zase vidím Annalise, už je to dlouho co jsme se viděli naposledy."

To teda.

,, Ani nevíš jak jsem byl rád, když jsem zjistil, že si se probudila."

Ve snaze potlačit úzkost jsem vzhlédla a setkala se tak s šerifovým lehce ustaraným pohledem. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédla. Byl starší to každopádně, ale jinak vypadal víceméně stejně.

,,Moc mě to mrzí, vím že si z toho jistě otřesená, ale budu ti muset položit několik otázek týkajících se toho, co se dnešní noc stalo."

Při konci té věty jsem sebou škubla.

Nechtělo se mi k tomu vracet. Nechtěla jsem to prožívat znovu.

,,Annalise, řekneš mi prosím, co se přesně stalo."

Jen Stilinski mi vždycky říkal celým jménem. Když jsem byla malá, vždy jsem ho opravovala, že mě má oslovovat Anno, ovšem teď to znělo tak dospěle. Dodalo mi to potřebnou odvahu vrátit se k tomu hrozivému okamžiku, který se dnes odehrál.

,,Dnes byl můj první den v práci, skončily jsme mnohem později než je zvykem, kolem osmé hodiny, ale já se ještě zapomněla převléct..."

Začal se mi třást hlas. Nahlas jsem vydechla zadržovaný vzduch a pokračovala tak jak si to pamatuju.

,, pospíchala jsem domů, když jsem uslyšela křik. Nedokážu popsat zda patřil ženě, nebo muži, ale byl dlouhý, intenzivní.

Měla jsem něco udělat, ale místo toho jsem stála jako přikovaná a mé nohy se odmítali hnout. Až když křik ustal jsem se rozběhla a.... a v uličce našla tělo. Bylo tam tolik krve."

Poslední větu jsem skoro zašeptala, ale soudě výrazu pana Stilinskiho to slyšel velmi zřetelně.

,,Viděla si někoho odcházet z místa činu?"

Jen jsem němě zavrtěla hlavou.

Byla jsem přesvědčená o tom že pachatel zmizel ještě před tím než jsem se dostala do uličky avšak..

,,Slyšela jsem něco... já-á přesně nevím, co to bylo, ale znělo to jako.... já nevím!"

Už jsem své emoce nedokázala déle udržet na uzdě a propukla v pláč. Hlavu jasem zabořila do dlaní ve snaze úkryt tak své pocity před ostatními avšak moje hysterie se začala ještě více zvětšovat.

,,Ššš.. To nic Annalise, to nic, bude to v pořádku, jsi v bezpečí."

Milosrdná lež, ale stále lež.