Probuzená -TW

Kapitola 4. Divnější už to být nemůže

V minulém díle jste viděly: ,,Hej Krásko! Pojď k nám!''

                                                        ,,Pusť mě!''

                                                       Po tváři mi stékala krev.

                                                       Chystal se mě udeřit, ale někdo ho odhodil na zem.

                                                       Zase on.

Jeli jsme přibližně patnáct minut. Nikdo z nás nepromluvil, ale mě to nějak nevadilo, spíš naopak.

Zaparkoval před nějakým skladištěm a poté vylezl z auta a jako gentleman mi otevřel dveře. Ošemetně jsem z jeho auta vystoupila a on za mnou zavřel dveře, při čemž jsem sebou mírně cukla. 

Teprve teď jsem si to místo mohla pořádně prohlédnout. Vypadalo to tady jako místo činu. Staré skladiště, které mi nahánělo husí kůži. 

,,Chceš mě tu zabít?'' Řeknu a u toho si sebevědomě založím ruce na prsou. Má reakce mu nejspíš přišla vtipná, protože jsem na jeho tváři zahlédla nepatrný úsměv. Nebyl škodolibý, spíš pobavený. 

,,Kdybych tě chtěl zabít, tak bych tě nezachraňoval a nechal ty chlapi aby si s tebou pohráli.'' Odpověděl a taky si založil ruce na prsou. 

,,Proč si mě zachránil?'' Tahle otázka mi vrtala hlavou celou cestu v hlavě. On jen pokrčil rameny a řekl: ,,Proč ne?'' 

Nad tím jsem jen protočila očima a dál ho propalovala pohledem. 

,,Půjdem, nebo tu hodláš stát až do půlnoci?'' Zeptal se a nadzvedl u toho jedno obočí. 

,,Je po jedné hodině ráno.'' Řeknu místo odpovědi a on nad tím jen zakroutí hlavou. 

,,Pojď.'' Řekne a vede mě do té budovy. Nebudu lhát, měla jsem strach. A kdo by taky neměl strach, když vás cizí chlap vede do starého skladiště, že jo?

Dovedl mě až do velké místnosti, ve které byl jen jeden gauč a konferenční stůl. Dvě židle a jídelní stůl a napravo velká postel. Normální člověk by řekl, že je to tu strašné, ale mě se to naopak líbilo. Žádné fotky, nic osobního, jen to nejpotřebnější. Neubránila jsem se úsměvu. 

,,Proč se usmíváš?'' Zeptal se ten muž. Kdyby na mě nepromluvil, tak bych ani nezaregistrovala že stojí vedle mě a opírá se o sloup a bedlivě pozoruje každý můj pohyb. 

,,Máš to tu hezký.'' Řeknu upřímně a nepřestávám si to místo prohlížet. Lidi by si asi řekli, že jsem cvok, že se mi líbí něco takového, ale já to myslela vážně. 

,,To myslíš vážně?'' Zeptá se pobaveně a gestem mi naznačil, abych šla dál, což jsem taky udělala. 

,,Jo. Máš tu spoustu místa, ty nejzákladnější věci a taky krásný výhled.'' Řeknu a oči se mi zastaví o oken naproti mě. 

,,Páni, jsi první člověk podle kterého to tu nevypadá jako feťácké doupě.'' Řekne a zmizí někam dozadu, asi do koupelny. Po chvíli přijde zpět a v ruce drží dezinfekci s vatičkami. 

,,Posaď se.'' Řekl a gestem ukázal na postel vedle mě. Poslechla jsem a sedla si na ni. On se posadil vedle mě a zkoumavě si prohlížel můj obličej. Nakonec vzal vatičku a namočil ji v dezinfekci a jemně jí začal čistit ránu na hlavě. Sykla jsem bolestí. 

,,Promiň. Ale máš štěstí, mohlo to dopadnout hůř.'' Řekne po chvíli mlčení a upřeně se mi zahledí do očí. Jako by v nich něco hledal. 

,,Co?'' Zeptám se nechápavě.

,,Nic, jen mě překvapuje, že z toho co se stalo, nejsi nějak otřesená, nevypadá to že by jsi měla strach.'' Odpoví zamyšleně. 

,,Věř mi, zažila jsem toho hodně a to že se mě snažily znásilnit, není zdaleka nic oproti tomu, co se mi stalo.'' Řeknu a sklopím pohled k zemi. Doufala jsem, že mu tahle odpověď postačí, protože poslední co potřebuju je, rýpat se v minulosti. 

Jen kývl a dál to nerozebíral, za což jsem byla ráda. Poté šel vrátit dezinfekci zpět do koupelny. 

Vstala jsem z postele a přešla ke dveřím, které vedly na balkon, jestli to tak vůbec můžu nazvat. Dívala jsem se do dálky, na svítící město. Aniž bych si toho byla vědoma, usmívala jsem se. Opět. 

,,Krásný výhled, že?'' Řekl za mnou povědomí hlas. Mírně jsem sebou cukla, když jsem si všimla že stojí hned za mnou. 

,,Jo, to je.'' Odpověděla jsem tiše. 

,,Odvezeš mě prosím domů?'' Změnila jsem rychle téma, abych se přestala soustředit na jeho dech na mém krku.

,,Nemůžu tě v takovém stavu poslat domů.'' Odpověděl. Zamračila jsem se. Co prosím?!

,,Ale já jsem v pohodě.'' Bráním se.

,,Možná teď, ale je možné, že se to jen na chvíli zatočí hlava a ty můžeš omdlít.'' 

,,A kam teda půjdu?'' 

,,Zůstaneš tu přes noc.'' Odpoví jako by to byla ta nejjasnější věc na světě. Já na něj vykulím oči. Cože?! Mám spát v jedné místnosti s mužem, co vypadá jako nájemný vrah?! To je vtip, že jo?!

,,To myslíš vážně?'' Zeptám se udiveně. 

,,Neboj vyspím se na gauči.'' A  to mě má jako uklidnit?!

,,Fajn.'' Zvednu ruce v obranném gestu. On se vítězně usměje a společně odejdeme zpět do té velké místnosti. Já zůstanu stát u postele, zatímco on přejde někam ke skříni a vytáhne z ní černé tričko a podá mi ho. Nadzvednu jedno obočí.

,,Přece nechceš spát v tomhle?'' Zeptá se a ukáže na mé oblečení. Chvíli váhám, ale nakonec si od něj tričko převezmu. 

,,Hm.... můžeš se otočit?'' Zeptala jsem se. On jen přikývl a otočil se ke mě zády. Já udělám to samé a začnu se převlékat. 

Když jsem se převlékla do jeho trička a své oblečení si dala na židli, přešla jsem k němu a pravou ruku jsem položila na jeho rameno. Otočil se ke mě a upřeně mě sledoval. Před tím mi ten pohled přišel otravný, ale teď se mi to líbilo. Nic jsme neříkali, jen se navzájem dívali do očí. Naštěstí jsem se brzy vzpamatovala a trochu zamrkala, jako bych se probrala z nějakého transu. 

,,Děkuju.'' Řekla jsem upřímně, ale pohled jsem měla sklopený k zemi. Poté jsem se od něj vzdálila a přešla k posteli. Pomalu jsem si do lehla a přikryla se peřinou. On si bez dalších slov zalehl na gauč a za pár minut už tiše oddechoval. Stále jsem ho sledovala, až do chvíle, kdy jsem propadla únavě a usnula.

Tak a po týdnu další kapitola. Snad se vám líbila. Další očekávejte zase za týden. 

Jinak co si zatím myslíte o Anně?

Jak bude asi Scott reagovat jestli se to dozví?

Těším se na vás u další kapitoly. Verectis.