Zaklínadlo lesa

7. Zasloužená odměna

Nevěděla jsem, jestli mám křičet nebo jásat radostí. Právě jsem zahlédla člověka, jež se vznesl k obloze, a který mě chtěl pravděpodobně zabít. Ale už les pomalu končil a přeměňoval se ve vysoký trávník.

Přicházela jsem k našemu domu, ve kterém se nesvítilo v žádném pokoji. Okna usmolené, a na zahradě si večerní rosa poskakovala v trávě až do té doby, dokud mi její záblesky kapek neuhodily do očí.

Pomalu, ale jistě otevírala jsem dveře jako nejjemnější skořápku. Jenže i tak zavrzaly a bodejť by se nerozsypaly, když se dotkly stěny. S jejich otravným kvílením jsem je opět zavřela, a pak jsem po špičkách mířila ke schodům nahoru. Bylo slyšet všechno a cokoli, co se pohnulo v těchto místnostech. Můj dech jako parní lokomotiva a taky těžce dopadající kroky, ale i rozsvícení lampičky v obýváku. *blik* Bez tepu a se zatajeným dechem dívala jsem se na otáčející se křeslo, v němž nikdo nebyl. Samotná meluzína větru profukovala skrz dveře, a po pár sekundách jí narůstala síla. Lampa na dřevěném kulatém stole blikala zběsile, až praskla, a střepy se rozletěly na všechny světové strany. Vodní kohoutek připomínal, jakoby z něj spadal vodopád litrů vody, a když jsem se ho pokusila zastavit, páčka vyletěla oknem, jehož sklo bylo umazáno...krví? S nejhoršími scénáři vykřikla jsem z plných plic. Sbírala jsem střepy a k tomu si broukala píseň, jež mi máma s tátou zpívali, když jsem byla menší.

Emoce byly k nevydržení, a pulz mého srdce se zvýšil. Tloukalo rychleji a rychleji. Oči automaticky zezlátly a celé tělo bylo z plamene. Však mamčino oslovení mě vyvedlo z míry. Proměna z nářeku ustoupila a se slzami v očích jsem se čelem k mámě otočila. Avšak místo jejího obličeje na mě vybafnul fotoaparát a ostré bílé světlo, jež mě na moment oslepilo. Když mi opět zrak sloužil, vzhlédla jsem k osobě stojíc přede mnou. „Ahoj Mio." promluvila. „Promiň mi za to divadélko, ale musela jsem tě vyděsit."

„A to jako proč!? Celý den jsem měla skvělý, a pak no už jsem myslela, že jsi mrtvá!" s výčitky ji okřiknu.

„Kvůli jedné soutěži, která má za téma strach lidí nebo vyděšení...sevření? No prostě místní akcička fotografů. Pochop to. Aspoň mám v kapse vítězství! Jo a to byl kečup."

„Jo" odpovím tichým a slabým hlasem. A na to mi mamka podala dopis, na němž bylo napsáno mé křestní jméno. Potom mlčky odešla k oknu, a začala ho omývat svou bledě růžovou halenkou.

Já se mezitím odplížila do mého pokoje, a zavřela za sebou. Lustr mi svítit na cestu v místnosti nemusel, poněvadž měsíční luna zářila o dost víc. Ale už jsem byla unavená, a proto již dopis ležel na nočním stolku a spadal na něho prach. V posteli jsem byla rychle a sklopila jsem víčka s úsměvem na tváři. Myslela jsem totiž na dnešní den s Erikem, a co všechno jsme podnikly, dokázaly a odčinily.

Pííp...píp.....pípíp...ach pože! Jak já ten odporný zvuk budíku nesnáším. Zaklapnu ho pěstí a pohled mi zůstal pouze na papírovou obálku, kterou jsem něžně otevřela a začla si pročítat to, co tam stojí.

„ Mio Hawkerová. Je nám líto, že ti to musíme říci takovým způsobem, ale kdybychom s tebou jednaly osobně, nevíme, jak by ses zachovala. Jsme tví rodiče a správně by jsme měly zavolat policii, ale jsi naše dcera. Lžeš nám o tom všem, co teď prožíváš ve škole nebo mimo ji. Chováš se jinak, možná puberta, možná jiné činnosti pro nezletilé. Ale brzy či později se pravdu dovíme, tak z toho nedělej takovou vědu. Proto teď přijdi do kuchyně a sama uvidíš. Začíná vojna, jestli chceš nebo ne. Máma s tátou."   Papír jsem potom roztrhla vejpůl, a jak vypraná z pračky sešla jsem poschodí dolů.