Jestli máte pocit, že minulou kapitolou bych mohla uzavřít psaní o své skvělé kamarádce, tak jste na omylu. Mám ještě tolik věcí na srdci, že pomalu nevím, kde začít. Proto jsem se rozhodla vám tyhle zážitky dávkovat po menších částech, stejně jako je ona dávkuje mně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ráda bych vám přiblížila, jak končí věci, které si ode mě "půjčuje". V minulé kapitole jsem zmínila boty, které už třetím rokem leží před jejím prahem.
Začalo to tím, že si jeden den Mirka zapomněla klíče od skříňky a neměla přezuvky. Já jsem shodou okolností měla dvoje, tak jsem jí jedny "půjčila". V tu dobu jsem si opravdu myslela, že mi je vrátí. Druhý den už jsem pomalu začala přicházet na to, že to nebyl dobrý nápad. Do dnes pořádně nevím, proč mi ty boty druhý den nevrátila. Boty jsem samozřejmě neměla ani následující týden. Blížil se konec roku a my se z nějakého důvodu pomalu přestávaly bavit. Stále nepobírám princip toho, že když se s někým přestaneš bavit, tak všechny "vypůjčené" věci jsou automaticky jeho. Pravděpodobně taky nikdy nepochopím. Ale já to beru pozitivně, kdykoliv si je u nich na zahradě mohu půjčit, v mém případě opravdu jen půjčit. :)
Jeden z posledních okamžiků s NIMI, který je zvěčněn fotografií. Na fotce vypadají celkem zachovale, momentální vzhled už jim bohužel neodpovídá.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Další v pořadí je čepice, kterou jsem měla relativně ráda, ale co se dá dělat. Narozdíl od bot to naštěstí nejsou tři roky, ale co není může být. Tuhle zimu jsme byly sáňkovat, náš mentální věk se zasekl tak na desítce, takže se není čemu divit. Ale abych to zas nějak moc nezveličovala, čepice zmizela až po druhém vypůjčení. Moje naděje po týdnu očekávání návratu vyprchávala. Asi po měsíci se stalo něco neuvěřitelného. Mirka přišla k nám domů a se slovy, že mi chce něco vrátit, začala vytahovat z kabelky nějaký předmět. V hlavě se mi promítla moje čepice. Nemohla jsem tomu uvěřit, že by mi jí chtěla vrátit. Mirunka nezklamala. Vytáhla z kabelky kus červené stuhy, kterou jsem jí půjčila cca půl roku zpátky. Uběhly tři měsíce a já neviděla svojí čepici ani z dálky. Těžko říct, jestli jí ještě někdy uvidím, protože mám takový pocit, že ani Mirka nemá nejmenší ponětí, kde ta čepice je.
Přikládám další památku na druhou nenávratně ztracenou věc. Prosím minutu ticha...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Doufám, že se vámnová kapitola líbila, a jestli ne, tak vás hodím k PAPu :)
