No upřímně nečekala jsem, že ty prázdniny utečou takhle rychle, ale tak kdo ano. Do teď mám rozepsanou kapitolu, která shrnuje náš společný první týden. Než jsem se nadála zbylo nám něco málo přes týden a nemám nejmenší ponětí, kam zmizely ty ostatní dny. Shrnutí těhle prázdnin budu brát spíš jako pátrání po těch dnech, které jsem jen tak vyhodila z okna.
Naše prázdniny začaly 4.7. kdy jsme vyrazili na expedici do Vietnamu. Dá se říct, že jsme se vrátili v čase do dob, kdy ve Vietmamu probíhala válka. Ráda bych vám popsala, jak tyhle dny probíhaly, ale bohožel jsem vázána mlčenlivostí, že nikde nebudu vyprávět žádné detaily této expedice.
Dále jsme se připravovali na naše budoucí povolání. Zahráli jsem si na Kim a Aggi (+odborná asistence jejich týmu). Jen tak pro pořádek, rozhodně nehledejte souvislosti mezi tímhle a expedicí do Vietnamu. V tomhle případě se jednalo o lehký letní úklid. Pod tím si můžete představit nějaký to zastlání postele, utření decentního prachu nebo na nejvýš luxování. No znáte to, ne? Myslím, že tohle mi perfektně připravilo na mou budoucí kariéru. Přidávám pár fotek, aby ste si to dokázali lépe představit.
Umění s názvem 'Špíně neutečeš'
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Co si budeme povídat, ale spánek ve Vietnamu nebyla žádná procházka růžovým sadem. V noci vás někdo bezdůvodně mlátí nebo budí ve 4:30 ráno. Nejhůře to nesli lidé, kteří mají rádi dostatek osobního prostoru, takže já.
Teď zbývá 9 dní a já se opravdu snažím vybavit, kam ty dva měsíce zmizely. Pravdou je, že nemám nejmenší tušení. Ale je tu něco, co si stále vybavuji moc dobře.
Vzpomínáte si na předešlé kapitoly, kde jsem popisovala, kolik zvířat Mirunka má? Jestli ano, taky si dokážete představit, jak to dopadá, když se taková rodina vypraví na dovolenou. Tak jsem si říkala, že jim podám pomocnou ruku, že bych si k sobě domů mohla vzít aspoň hendikepovanou korelu jménem Alfons. Potom se k tomu přidal pejsek i se čtyřma štěňátka a nakonec jsem stále u nich doma a oni se slovy 'Snad to tady těch deset dní sama zvládneš' odjeli na Slovensko.
Deset dní uteklo jako voda. Zvířata stále ve stejném počtu, tedy nepočítám dva nedělní obědy, kdy jsem měla kachnu se zelím a knedlíkem. No a pár slepičích vývarů. Ale pro dokonalou představu těch deseti dní si stačí vybavit někoho, kdo k obědu jí rajskou z pytlíku, povídá si s hendikepovaným Alfonsem, kouká na Policii v akci a po nocích se houpe v křesle s kočkou na klíně.
Je dost možné, že jsem spousty věcí vynechala, ale to budou jen takové útržky štěstí, dá se říct. Teď to je třeba skládání puzzlí nebo uklízení 100 let starých brambor (z cizího sklepa samozřejmě).
Za tyhle prázdniny bych chtěla poděkovat hlavně sobě, že jsem to vůbec přežila. V poslední řadě Mirunce, protože za všechny ty flashbacky z Vietmanu může ona. A samozřejmě našemu profesionálnímu uklízecímu týmu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
A jestli nevíš, co se svým životem (pokud tohle čteš, tak je tvůj život prakticky u konce), tak nám můžeš dát follow na instagramu @k.hartlova @mkrizkova. Děkujeme♡
