Archer [POMALÁ AKTUALIZACE]

One

Byl temný večer, temnější než jakýkoliv jiný. Z hospody bylo slyšet spousta smíchu, lidové hudby a různé hlasy, které řešily nějaké věci, pro něj nedůležité. Byl to ten večer, kdy se znovu po čtyřech měsících rozhodl vyjít ze stínů, ve kterých žil. S natáhlým lukem pozoroval okolí, dokud si tiše nepovzdechl a luk pomalu složil k zemi. Ještě jednou obhlédl okolí a pak si luk zavěsil na záda. Podíval se na své zaprášené, černé rukavice, které následně očistil o černé kalhoty. Celý byl oblečen v černé. Černé boty, kalhoty, vesta, košile, malá zbroj, kápě, kterou měl přes hlavu a šátek přes nos a ústa. Všechno měl černé, černé stejně jako stíny. Jediné, co mu bylo na tváři vidět byly oranžovo hnědé oči a začátek jizvy nad pravým okem. Zkontroloval, zda má dýku ukrytou na správném místě a pak se postavil. Chvíli jen tak stál, ale když znovu uslyšel hlasitý smích několika lidí z hospody, rozhodl se vyjít z temnoty. Šel pomalu, opatrně a pozorně jako kočka, která je připravená na nebezpečí, nebo jakýkoliv útok.

Po malé chvilce došel až ke dveřím, na kterých se rýsovala, klikla v podobě kopyta a klepadlo v podobě prasete. Pomalu otevřel dveře a už i přes malou škvíru ho pohltila vůně piva v dřevěných sudech a džbánech, vůně pečeného prasečího masa a hlasitý zpěv a smích. Vešel dovnitř a hudba i smích utichly. Všechny tváře se otočily na něj a jeho pohltil nepříjemný pocit. Snažil se ignorovat všechny svoje pohledy a pohledem si začal hledat nějaké místo. Pořádně, pro něj dobré bylo až v rohu hospody, kde byla malá svíčka, aby byl roh osvícen. Pomalu se tam rozešel a zaslechl lidi, jak si o něm šeptají. Pocítil pocit nejistoty, ale i tak šel dál až do rohu, kde se usadil. Po nějaké době se znovu rozezněla hudba a lidé začali mluvit, zpívat a smát se. Najednou jim bylo jedno, že tam sedí nějaký tajemník. „ Mojí prací je zeptat se Vás jestli si dáte pivo," lekl se hlasu, který byl najednou u něj. Zvedl svoje oči a podíval se na osobu, které patřil hlas. Hned ho zaujali její krátké vlasy a malá postava. Věčně viděl dívky jen s dlouhými vlasy, nebo s nějakým účesem, ale ona je měla krátké, tak do půlky krku, jemně kudrnaté a hnědé jako čerstvé dřevo. I její pleť byla neobvyklá. Trochu špinavá od prachu, ale i tak bylo poznat, že je bílá jako sníh. „ Pochybuji, že umíte mluvit. Takže buď přikývněte, že si dáte pivo, anebo zakruťte hlavou, že si ji nedáte," mluvila dál, jenže on z ní nemohl spustit pohled. „ Ten pohled mě znervózňuje, navíc takhle nesmíte koukat na ženy, když vás vidí. Nechte toho," dívka se z jeho pohledu osypala a on jen mrkl. „ Dáte si to pivo?" zeptala se ho a sama se snažila vyznít v klidu a ne nervózně. Pořád se na ni díval, ale konečně už přikývl, dívka na nic nečekala a odešla zpět za pult. Cestou se ještě zastavila, protože ji přitáhl za zástěru nějaký opilec k jeho stolu. U toho stolu byly další tři, kteří se na dívku dívali ještě horším pohledem než mlčenlivý tajemník. Něco říkali a dívka se jen mračila. Vzala z tácu dřevěný džbán z půlky plný piva, ruku zvedla nad hlavu muže, který ji přitáhl ke stolu, a pak jen rukou natočila a pivo se začalo lít na mužovu hlavu a na jeho tělo. Vypadal opravdu rozzuřeně, ale než stihl dívce cokoliv udělat, byla už v bezpečí za pultem.

Po malé chvilce se vracela k místu, kde byl tajemník. Zastavila se kousek před stolem, na který položila džbán a podívala se na něj. „ Máte pěkný luk," pochválila dřevěný luk. Muž se podíval na luk a trochu se zapřemýšlel. Nevěděl, kde ho sebral, nebo jak dlouho ho má, věděl jen to, že je s ním už pěkně dlouho. Znovu nic neřekl, jen kývl a sáhl po džbánu. „ Je váš?" ptala se dívka dál. Tajemník pomalu kývl hlavou na souhlas. „ Umíte vůbec vy mluvit?" zeptala se ho. Muž ji znovu chvíli pozoroval a pak kývl. „ Opravdu? Nevypadá to tak," pověděla, tác položila na stůl a ruce si zakřížila na hrudi. „ Co vám ten muž řekl?" zeptal se hlubokým hlasem a dívka se na něj udiveně podívala. „ Tak přeci jen mluvíte," řekla a pak se podívala na politého muže, který řešil něco se společníky. „ Nabízel mi něco velmi nevhodného a jeho chování a chování jeho společníků se mi také nelíbilo," odpověděla na danou otázku. „ Jste statečná," pověděl přes šátek. „ Děkuji, teď se budeme muset rozloučit. Končí mi směna, až obsloužím támhle ty vojáky," řekla a vstala. „ Bylo mi ctí vás poznat, cizinče," pověděla a hned na to odběhla za vojáky, kterým dala tři džbány.

Cizinec ji pořád pozoroval, viděl na ní něco zvláštního, co nikdy nespatřil a to byl na světě už dlouho. 

&&&&

#JustBee#