Jak by si popsal svůj strach? Teď nemám na mysli strach určený společností, jako je například obava z maturity, obava z písemky, obava ze ztrapnění se a další jiné nepodstatné věci. Mám na mysli jiný druh strachu.
Druh strachu, o kterém se většina z nás bojí mluvit. O kterém se většina bojí mluvit právě díky strachu. Obavy z něčeho co neznáme a přitom dobře všichni víme, že to něco existuje. Že se to s námi pohybuje. Cítíme to na každém jednom kroku, který uděláme. Cítíme pohledy oné věci, cítíme její přítomnost a doteky. Když usínáme, když se uprostřed noci bezdůvodně probouzíme, když se touláme temnou nocí, kdykoliv se ocitáme sami je tento strach z něčeho nadpřirozeného větší a intenzivnější. Když jsme sami, tak není nikdo nablízku. Nikdo kromě té věci schované za skříní, pod postelí, za dveřmi. Věci ukrývající se pod stolem, sedící na naší židli pozorujíc nás, schované v zrcadle, kde sem tam naše oči zachytí její pohyb. Přímo v tuto chvíli stojí za tebou, kouká ti přes rameno temnýma a nebo žádnýma očima, nechutně otevírá svou širokou tlamu a ty můžeš cítit její přítomnost. Víš přesně, že zrovna teď je tam s tebou, víš to stejně tak jako vždycky. Máš chuť se otočit. Otočil ses? Nic si neviděl? Jistě, je to moc opatrné stvořeníčko. Viděl si ji? Přeji příjemný pobyt v léčebně. "Blázne" :-)
Vlastně ani nevíme jak ta věc doopravdy vypadá, ale naše mysl nám ji předkládá podle té nejhorší obavy. Podle toho, z čeho máme největší strach. Ublížila ti tato věc někdy? Ano? Nejspíš se léčíš a nebo bereš silná antidepresiva. Ne?......
Neboj se, všechno má svůj čas.
