Prsty už mě od zimy bolí. Mám pocit, že každou chvíli samovolně odpadnou. Jediné, co drží mou naději, je ta oranžová záře. Vidím ji jasně, proklouzává ke mě mezi těmi popraskanými a určitě velmi starými kmeny stromů. Každým krokem se mi zdá, že je tato záře dál a dál. Někdy mé nohy ve sněhu mizí pouze po kotníky, jindy se sníh sápe téměř až po má kolena. Je mi to ale jedno, stejně je už necítím. Pohybuji se automaticky. Jako robot. Ta záře. To proklatě teplé světlo! Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Že kroky, které jsem směřoval blíže k ohni, jenž jsem rozdělal těsně před mou obchůzkou, mě naopak oddalovaly dál od ohně nejméně o deset metrů. Přes toto neblahé tušení jdu dál. Blouzním snad? Zešílel jsem už? Co je s tímto lesem špatně?! Někdo mě sleduje. Pohledy těch věcí se mi zarývají do zad. Občas i něco zahlédnu. Stín? Ne. Měsíc dnes nesvítí jasně. Cítím jak si o mě stromy šeptají. Chichotají se nad mým utrpením. Slyším, jak skřípou, když k sobě naklánějí své koruny, aby si pošeptali, jak bezbranný jsem. Co teprve všechny ty suché větve povalující se na zemi? Myslím, že je těší plést se mi pod nohy. Určitě je to těší! Schválně po nich ale šlapu, mám rád když křupou. Pak už se mi nemohou smát. Šlapu na ně, a ten zvuk je jako kdybych jim lámal vaz. Určitě jsem zešílel. Je to jasné. Tenhle les si mě chce nechat a mučit mě dokud nelehnu vyčerpáním. Proč jsem sem vlastně lezl? Jasně. Byl to přece naprosto dokonalý plán. Plán jak získat přes tisíce lajků. Můj YouTube kanál, kde jsem natáčel různé mluvené Creepypasty je už dávno mrtvý. Potřebuje oživit. Chce to něco senzačního. Nová creepypasta? Ne. Musím divákům pod nos naservírovat něco, z čeho jim poleze husí kůže po zádech. Povídat o strašidelných historkách je jedna věc. Ale přespat v temném strašidelném lese, je věc druhá. To, že je to jen obyčejný les, kam s dědou chodíváme na hřiby jsem ale v úvodu videa nezmínil. Také jsem se nezmínil o zapalovači, jídlu, teplém oblečení do mínus 50, spacáku, termo dece a dalších nezbytných věcí, které k tomuto přespání potřebuji. Vlastně jsem divákům neřekl ani o autě, jenž jsem zaparkoval na lesní cestě nedaleko místa, kde jsem rozdělal oheň. Přece v takové zimě nebudu spát venku. Byl to dokonalý plán. "Dnes se vydám do lesa, o kterém se všude na internetu píší zajímavé děsivé články. Aby to ale nebylo jen tak, hodlám v tomto lese přespat. S sebou si beru jen vodu, kameru, a teplé oblečení. O zbytku rozhodne sám les. Já se s vámi prozatím loučím, a za okamžik se ozvu už z temného lesa." Tohle mi musí přeci sežrat i s navijákem. Jenže teď? Kameru jsem ztratil, když jsem mířil směrem k autu, abych se pohodlně vyspal. Vlastně jsem nenašel ani to auto. Byla mi zima, chtěl jsem se vrátit k ohni a přečkat zde noc, ale ocitl jsem se zde. Na nekonečné cestě smrti. Nekonečné myslím proto, že vidina tepla se mi vzdaluje, jako odhodlání najít cestu ven. Chci si na chvíli sednout. Kéž bych u sebe měl aspoň tu termo deku. Ale ta je v autě, a auto není. Tohle místo mi už ani nenahání strach. Jediné co mě znepokojuje je ten pohled. Vím, že na mě něco kouká. Určitě to není lidská bytost. Temno mě pohlcuje. První tři hodiny po mém zatoulání jsem šílel. Chvíli jsem i plakal. Ale teď? Je ze mě blázen.
Mám pocit, že už nemá ani cenu jít dál. Sedám si do sněhu opírajíc se o obrovský kmen. Téměř na sto procent vím, že z druhé strany kmene něco stojí. Cítím smrad hniloby a jehličí. Vystrkuje hlavu z poza kmene a shlíží na mě. Sleduje, jak mé tělo pohasíná. Jsem příliš slabý, na to, abych se za kmen ohlédl. Je mi to už jedno. Ať je to co je to, chci jen spát. Je ironické říkat tomu spánek, když vím že mé tělo umírá. Škoda, že mě nikdo nikdy nenajde. Chtěl bych být pohřben na nějakém teplém místě. Někde, kde je pořád život. Kde chodí lidé, a ne temné stíny a bytosti z pekel. Zase slyším to šepotání. Nese se korunami shrbených stromů. Smějí se mi. Mám takový vztek, ale nemám sílu na žádný protiútok. Těsně před tím, než se mé oči začnou únavou přivírat, cítím, jak se něco dotýká mých ramen. To něco mě hladí. Sune své pařáty po mém těle a obchází kmen aby na mě pohlédlo. Vidím jen malou škvírkou přes má víčka, ale stále vidím. Objeví se to před mým zorným polem. Malá, ani ne metr a půl vysoká silueta. Možná je tak malá, kvůli tomu nepřirozenému a obludnému shrbení. Nechtěl jsem se při umírání bát, ale teď šílím a mé rozbušené srdce se nepřirozeně rychle zklidňuje. Mé oči se zavřely.
Otevírám oči. Cítím příjemné teplo. Protahuji se a když si konečně uvědomím kde jsem. Uleví se mi. Jsem doma ve své luxusní posteli. Musím uznat, že takový sen jsem dlouho neměl. Chvíli jen tak sedím a přemýšlím, co vše zakomponuji do videa, které se chystám dnes natočit. Pojedu do lesa. Trošku oblbnu své odběratele a vystoupám na žebříčků trendů do prvních příček. Na ten debilní sen jsem už skoro zapomněl. Pak se ale podívám na stůl. Leží tam kamera. Jen je na ní něco jinak. Běží. Nahrávala mě, zatímco jsem spal. Trošku mě to vyděsí. Pak se ale sám pro sebe uchechtnu. Jsem debil, nechal jsem ji běžet. Stoupám si na nohy a beru kameru do rukou. Je úplně ledová. Ze zajímavosti dávám play. Jsem tam já. Sedím ve svém studiu. "Dnes se vydám do lesa, o kterém se všude na internetu píší zajímavé děsivé články. Aby to ale nebylo jen tak, hodlám v tomto lese přespat, s sebou si beru jen vodu, kameru, a teplé oblečení. O zbytku rozhodne sám les. Já se s vámi prozatím loučím, a za okamžik se ozvu už z temného lesa." Jsem zmatený. Tohle jsem měl přeci teprve natočit. Sleduji video dál. Střih. Sedím v autě a povídám něco o strašidelném lese. To nemůže být pravda. Znamenalo by to, že to co jsem považoval za sen.... Tajím dech a sleduji obraz na kameře. Rozdělávám oheň, říkám něco o nutnosti přežití a pak se vydávám do lesa. Jde vidět, jak na kameře fejkuji své vyděšení. Pamatuji si, že zde by měl být střih. Ale není, kamera dál točí, a já si ji na záběru strkám do batohu. Pak ale kamera padá na zem, a dál jde jen vidět jak se od ní vzdaluji. Tak takhle jsem ji ztratil. Zakleji si pro sebe. Co ale dělá tady? Co tady dělám já? Má hlava se točí, a já i s kamerou v ruce usedám zpět na postel. Dělá se mi špatně. Jsem úplně potichu, takže slyším kroky, které se přibližují ke kameře. Já jsem ale moc daleko. Nemohou to být mé kroky. Pak se stane něco, co mi způsobí husí kůži na celém těle. Kameru někdo zvedá. Už je tma, ten někdo zapíná termo vidění a míří po mých stopách. Slyším to odporné funění. Skoro jako bych znovu cítil ten pach. Tato věc s kamerou v ruce se ke mě blíží nepřirozeně rychlým krokem. Když je skoro u mě, schovává se za jeden z kmenů. Jsem na záběru úplně vyděšený. Pláču. Stále se ohlížím. Když znovu pokračuji záběr se přesouvá za jiný kmen blíže ke mě. Takhle je to celou dobu. Ta odporná stvůra mě sledovala. Točila si mě. Odporně funí do mikrofonu na kameře a skáče od stromu ke stromu. Uklidňuji se tím, že jde pouze o nějakého člověka, který mě posléze dostal domů. Ale proč si mě ten blázen natáčel? Neberu v potaz jeho rychlost pohybu, ani to, co jsem viděl těsně před tím, než jsem zemřel, vlastně usnul, včera v lese. Sleduji jak usedám za kmen jednoho ze stromů. Ta věc se rychlím skokem přiblíží k tomuto kmenu, pak se záběr obtáčí kolem, až z vrchu snímá mě. Nehýbu se. Jen tam tak sedím a hledím před sebe. Projíždí mnou vlna zděšení když se na záběru objeví pařát té věci, která mě natáčí. Černá, dlouhá pracka. Nehty zahnuté, a delší než deset centimetrů. Rukou přejíždí přes mé nehybné tělo, pak se přesouvá přímo přede mě. Tvář se mi na kameře stahuje do zděšeného úšklebku a mé oči se zavírají. Střih. Záznam z lesa končí a dále jsem zde pouze já ve své posteli. Zaklapnu kameru a otřu si pot z čela.
Tohle mě dostane do trendů.
