Už delší dobu se mi na mé tváři něco
nepozdává. To ty oči. Mám je divně propadlé. Tmavé kruhy se rozrůstají a tmavnou. Dnem ode dne vypadám strhaněji, unaveněji. Ale ty oči. Vypadám jako zlý člověk. Stresujícím obdobím si projde každý z nás. Většinou to odnese tělo, tvář, vlasy. Člověk se divně hrbí, jakoby se snažil ukrýt před okolnostmi do klubíčka. Oči člověku zesmutní, propadnou se, vymizí ta jiskra života a rozlijí se pod nimi černé kruhy. Vlasy z hlavy člověka pak padají jako z prašivého psa. Celkově člověk zestárne a už není vůbec pěkný. A přesně tak teď vypadám já. Nejhorší na tom je, že stres nemám. Vlastně žiji spokojeným životem. Ve studiích exceluji, rodinu vídám téměř denně a přátel mám okolo sebe nespočet. Jediné co mě trápí, jsou mé noční můry.
V noci, když spím, mohu strachem umřít. Spánkový režim dodržuji, pohyb nezanedbávám a stravuji se slušně. Tak kde je ta chyba? Proč se každou noc budím nejméně desetkrát s šílenou úzkostí a děsem? Nejšílenější na tom všem je, že se mi zdá ten stejný sen pořád dokola. Noc, co noc mě budí identická noční můra. Stojím před zrcadlem, a koukám do něj. Ani to nezní nijak děsivě. Ale v tom odraze je něco zlostného. Stojím v koupelně. Vidím pouze zrcadlo a v něm můj odraz. Nezaměřuji se pohledem na nic jiného než na oči. Na ty oči, které mě probodávají skrz na skrz. Jakoby se mi vysmívaly. Jako bych se vysmíval sám sobě. V průběhu snu se můj odraz mění. Mění se téměř vše. Místnost zžírá temnota a kosti na mém obličeji vystupují. Kůže se svěšuje, vlasy padají a sklouzávají po mých zakulacených zádech. Vzadu pod kůží mi roste obrovský kostnatý hrb. Páteř vystupuje a tento hrb obepíná ostrými hroty. Kůže bledne. Jsem skoro bílý. V téhle části snu se už dávno snažím probudit. Vím, že spím. Nikdy se ale takto brzy neprobudím. Snažím se a lapám po dechu, pozorujíce sebe samotného měnící se v onu zrůdu. Kmitám pohledem po celém svém těle odrážejícím se v zrcadle, až narazím na oči. Jsou pořád stejné. A pořád na mě hledí. Smějou se mému strachu. Ta obluda se teď též usmívá. Zvedám ruku, příšera též. Jsem to já. Nebo ne? Vlasy mi nezbyli skoro žádné. Místo nich se mi skrze lebku prorazily dva zatočené rohy. Rohy podobající se beranovým, jen jsou určitě o dost větší a těžší, jelikož má hlava klesá natolik, že se bradou dotýkám hrudníku. Nevěřícně sahám po své tváři, bojíc se, že mi obluda v odraze ukousne ruku. Ve stejný okamžik se v zrcadle vymršťuje ohavný, pokřivený pařát směrem vzhůru k obličeji. Hladí se po místech, kde dříve byly plné tváře. Dělá naprosto to stejné jako já. Jsem to totiž já. Nebo ne?
Pak se monstrum zakloní a roztáhne tlamu do nelidské velikosti. Roztáhne ji tak, že jediné, co jde z obličeje ještě vidět, jsou oči. Ty stejné oči, jako na začátku snu. Pořád na mě čumí. V tlamě té odpornosti se objevují dvě, za sebou, postavené řady zubů. Ani to nevypadá jako zuby, ale malé špičaté jehličky. V obou řadách, ať nahoře, nebo dole, je jich nejméně přes sto. Příšera pak tlamu za doprovodu odporného cvaknutí rychle zaklapne. Hlasitě se zasměje a svůj krk srovná do polohy, ve které jej mám já. Přestává se smát a její výraz tuhne. Pak na mě dál mlčky hledí. Nebo mám říct: ,,Pak na sebe dál mlčky hledím."?
V tu chvíli se probouzím celý zpocený a ubrečený. Mnohdy mě budí i nepříjemné teplo mezi nohama a já, už sice pozdě, spěchám na záchod. Často přemýšlím nad tím, co tenhle opakující se sen znamená. Nevím, kolik času mi ještě zbývá. Do zrcadla se na sebe v realitě už nedívám. Všechna jsem je ukryl na půdě. Mám strach, že bych viděl to, co ve snech. Mám strach, že bych viděl sebe. Přátelé mi stále říkají, že vypadám čím dál tím strhaněji. Že mé vlasy, už nejsou tolik husté. Mé oči tmavnou a prý se hrbím. Mám strach, že ve mě sídlí. Že ve mě sídlí ten démon, kterého vídám, téměř okamžitě, kdykoliv usnu. Mám strach, že patřím peklu.
*Co vidíš, když pohledíš do zrcadla? Koukáš na sebe, nebo něco kouká na tebe? Když se podíváš do těch očí, jsi si jistý, že naopak nehledí někdo do tvých? Pak se náhodou odvrátíš, ale odvrátí se oči v zrcadle též, nebo zůstávají pohledem přilepené na tvým zádech? Co když tě někdo skrze zrcadla pozoruje? Co když to, co vidíš v zrcadle nejsi ty, ale něco tobě velmi podobné? A nebo je to něco uvnitř tebe? Neděsí tě ten pohled někdy? Ani malinko? Ne? Tak to zkus. Pohlédni na tu věc v tvém odraze. Zadívej se do těch hladových očí. Zkus se na osobu v zrcadle usmát. Usmívají se její oči také, nebo jen ústa? Neděsí tě to ani trošku?*
