Když píšu tuhle kapitolu, v uších mi hraje Thé unforgiven od Metalicy a hodinky ukazují 3:01. Zas nemůžu spát.
Když jsem se stěhovala do Prahy, jeden z důvodů byl můj bývalý. Teď mám ročního syna... A bojím se vracet se z Prahy pryč. Ještě těhotná jsem si dodělala školu a rok po narození syna, jsem nastoupila do práce, tehdy ještě netušíc, že mi má potřeba změny prostředí přinese i novou lásku.
To ráno se nijak nelišilo od předchozích. Tedy.. Do chvíle, než majiteli kavárny, kde jsem nastoupila na výpomoc zazvonil telefon a než mi majitel oznámil, že na úklid nás bude o jednoho víc.
O hodinu později tam stál on. Ještě jsem netušila, jak se jmenuje, ale v okamžiku, kdy se střetly naše pohledy, jsem věděla, že je zle. Bylo teplo... Mě ale bylo v jeho přítomnosti zima. Poléval mě ledový pot. Jmenoval se Jan. A já se pořád ještě nemohla zbavit pocitu zimy.
"Dobrý den, slečno.. Vy jste tu na výpomoc ?" Zeptal se.
Odpovědět mu na otázku, mi dalo značnou námahu... Moje sebevědomé já se dávalo na ústup, ale po chvíli se mi povedlo se zkoncentrovat.
" Mám sice doma malé dítě, ale potřebovala jsem mezi lidi, tak jsem tu, no." Odpověděla jsem po pravdě.
"Tak si dejte pauzu, a pojďte si dát s námi víno". Zavelel s plamínky v očích.
"Děkuju. Ale nepiju. A ani nesmím. Jsem epileptik bez antiepileptik s režimem, který musím dodržovat".
Byl neústupný. A naprosto rozhodně vytáhl argumenty, které jsem nemohla nijak vyvrátit. Po chvíli mu naprosto nenásilně pomohl i majitel kavárny, když se na mně podíval a pronesl: "Jedna sklenička nás nikoho nezabije. Dej si pauzu. Stihli jsme dost". Bylo rozhodnuto. Flaška Tokajského v nás zmizela během chvilky.. Nazvali jsme to předkolaudací a já doufala, že to byla poslední flaška vína. Věděla jsem totiž, že už nejsem zvyklá pít. Jenže jsem se pletla. Ten večer jsem jich v této společnosti vypila sedm, a vůbec jsem nevěděla, jak dojdu domů. A už vůbec jsem si neuměla představit, že příští ráno jdu do té kavárny znovu. K mému překvapení, mi vůbec nic nebylo. Nepřišla kocovina, nevracela jsem. Jen jsem vypila víc vody, než u mně bývalo zvykem.
Nikdy mě ani nenapadlo, že mi to místo dá tolik energie.. Chodila jsem do práce s myšlenkou na svého syna a s úsměvem na rtech. A s úsměvem jsem se pak vracela domů. Asi proto, že jsem dostala impuls, který mě utvrdil v tom, že se dokážu postavit na vlastní nohy i bez pomoci mých rodičů a postarat se o sebe i syna aniž bych je potřebovala.
Přesto, že jsem po čase dala výpověď, Jan mi v životě stále ještě zůstává. A já ? Já se naučila mít se zase ráda, usmívat se a už zas věřím v lásku.
