Pamatuju si, jak jsem naprosto suverénně napsala, že rozchodu s Janem nelituji. Jak věřím, že muž mého života teprve přijde. Jenže potom nastal moment, kdy jsem cítila, že se ve mě něco zlomilo. A stála jsem zase na začátku.
Rok trvalo, než jsem si naplno uvědomila, že se zase snažím najít něco, co už jsem jednou na dosah ruky měla.
Život je prostě plný paradoxů. Jak jinak bych to měla popsat? Vždyť od rozchodu, jehož jsem byla iniciátorem já, uběhl rok, a já v neděli stála na vlakovém nádraží a čekala na vlak do Hradce, kde mě Jan po třech popsaných nocích čekal. Když jsem se zadívala do jeho hnědých očí, viděla jsem v nich bolest, strach i štěstí. A věděla jsem, že tuhle směsici pocitů v něm po jeho velké lásce, která zemřela po porodu jeho dnes bohužel již zesnulého syna, v něm dokázala vyvolat jen já. Jsme zase spolu. Připravení čelit překážkám i bolesti z tragické ztráty Lukáše, po kterém tu zůstala snoubenka a syn z předchozího vztahu. Spolu. Stále nás dělí věkový rozdíl deseti let, ale spojuje ryzí láska.. A já vím, že '' náš "syn, je tam někde nahoře rád, že jsme k sobě znovu našli cestu.
