It's snowing...

Kapitola 1. - Sníh

Byla mi strašná zima. Ležela jsem na zemi a soustředila se jen na to, abych nepřestala dýchat. Pokusila jsem se otevřít oči, ale nešlo to. Cítila jsem ostrou bolest v zátylku a všechno doplňoval nepříjemný zvuk. Byl to vítr, který mě nemilosrdně bičoval. „Co tady dělám?" Zašeptala jsem sama sobě. Ucítila jsem na rameni něčí dotyk a pokusila se znovu otevřít oči. Musela jsem je hned zavřít, protože to pálilo. „Proč to pálí?" Zamyslela jsem se v duchu, ale nechala jsem to být, protože mi to nepřišlo důležité. „Protože je tady všude bílo." Odpověděla mi náhodná myšlenka, ale zaslechla jsem i něco jiného. Někdo na mě mluvil. Nebo volal? Nevím. Chci znovu usnout, chci, aby ta bolest byla pryč, ale nemůžu, nemůžu usnout. „A proč ne?" Ozval se znovu hlas v mojí hlavě. Ta otázka mi vrtala hlavou a místo odpovědi mi v hlavě zazněla písnička. Chumelí se, chumelí. Zima je zimička..... „Jak to s tím souvisí?" Dotíral ten hlas. „Prostě usni a všechno zlé bude pryč. Zmizí to." Vzdorovala jsem té lákavé možnosti. Bylo to pro mě nějakým způsobem důležité. Někdo mě zvedl do vzduchu a nesl pryč. Neměla jsem sílu se tomu bránit, tak jsem se jen pokoušela zůstat vzhůru, ale ani na to jsem už neměla. Usnula jsem, a nic už mě nebolelo.

Znovu jsem se vzbudila. Ležela jsem v posteli a kolem mě blikaly monitory. Měla jsem něco připevněného k ruce. Vedla z toho taková hadička až k nějakému vaku s průhlednou tekutinou, která po kapkách cestovala až do mojí ruky. U monitorů stál někdo celý v bílém a něco na nich upravoval. „Kde to jsem? Kdo jste vy?" Zeptala jsem se a samotnou mě překvapilo, jak je můj hlas tichý. „Jsi v nemocnici a já jsem doktor Linhart." Odpověděl ten člověk a jeho pozornost se přesunula na mě. „Jak se jmenuješ?" Zeptal se mě, zatímco mi svítil ostrým světlem do očí a zadával mi různé, zajímavé úkoly jako sledovat jeho prst, nebo se dotknout ukazováčkem nosu se zavřenýma očima. „Jméno....jak se jmenuji?" Došel mi po chvíli smysl otázky. „Nevzpomínám si." Se zájmem se mi zahleděl do očí. Jeho pohled mě děsil. „A vzpomínáš si, co se stalo předtím, než tě našli ležet venku ve sněhu s tím klukem?" Venku? Ve sněhu? S klukem? Cože?!? Urputně jsem se snažila si vzpomenout úplně na cokoliv, ale jediné, čeho jsem tím docílila bylo, že se mi v hlavě znovu rozezněla ta písnička. Co s tím má společného? „S jakým klukem?" Vzdala jsem to nakonec. Doktor ukázal na lůžko vedle. Ležel tam tmavovlasý kluk. Byl starý podobně jako já, možná o něco starší. Těžko říct, z tohoto úhlu to bylo špatně vidět. Nejspíš na tom byl hůř než já, protože mu hadičky vedly nejen z rukou, ale i z nosu a na prstu měl připnutý takový zvláštní kolíček, ze kterého vedly dráty k blikajícímu monitoru. Toho kluka jsem nepoznávala. Jen mi zase v hlavě zněla ta otravná melodie. „Je možné, že máš výpadek paměti. Nejspíš jsi se celkem dost uhodila do hlavy." Jen jsem na něj zmateně koukala. Výpadek paměti? Vždyť jsem včera.... včera jsem.... včera..... achjo, asi má pravdu. „Víš co je za den?" Den? Eh... Leden? „Nevím..."  Když doktor Linhart dodělal, co právě dělal, řekl mi ať odpočívám a nechal mě samotnou v té strašidelné místnosti vedle onoho kluka, kterého jsem nepoznávala. Začínala jsem mít pocit, že jsem zapomněla něco velmi důležitého. A ne jen tak něco, já jsem zapomněla všechno. Až na tu melodii. Chytila jsem se za hlavu. "Co se to děje?" Všechno je špatně.