It's snowing...

Kapitola 5. - Chaos

Od mé první mise už uběhla pěkná doba. Stala jsem se doručovatelkou a byla jsem šťastná, že konečně můžu začít společnosti splácet svůj dluh a ještě takovou krásnou cestou jako je možnost doručovat léky potřebným. Ale úsměv mi povadl jakmile jsem si vzpomněla na Tea. Šlo to s ním z kopce. Neposlouchal, byl vzpurný a dokonce nazval Kobru stvůrou. Nevím, co se s ním děje. Pokoušel se mi namluvit, že to, co doručuji, nejsou léky, ale nějaké drogy. Bojím se, že mu už úplně přeskočilo. Kdo kdy slyšel, že by něco jako drogy existovalo? Teo byl za poslední týden zbit tolikrát, že bych to na všech svých prstech nespočítala. Podívala jsem se z okna a zahlédla černou dodávku se zatemněnými okny. Výborně. Kobra zachránila další děti. Jak by někdo mohl pochybovat o její dobrosrdečnosti? Počkat. Za dodávkou jede další auto. Ale toto auto neznám! To tu nemá co dělat! Pootevřela jsem okno, abych lépe viděla, co se bude dít. Z cizího auta vyskočila nějaká žena, co vypadala dost zoufale. "Vraťte mi mého syna!" Křičela. Asi je taky nemocná. Přijela si jen pro léky. Odešla jsem od okna. "Vy stvůry! Tohle je moje dí-" Její nářek přehlušila střelba. Dovolila si na Kobru. Ale byla nemocná! Proč ji zastřelili? Vždyť stačilo jí dát léky a uzdravila by se z toho šílenství. "Vy budižkničemové! To jste si nemohli dát pozor? Odveďte nováčky do Domova." Z jejího hlasu čišel vztek. Takže ji zastřelili záchranáři? Asi. Já jsem věděla, že Kobra by nemocnému neublížila. Vrátila jsem se zpátky k oknu. Z dodávky vystoupily tři děti. Jeden chlapec a dvě dívky. Nemohlo jim být víc než čtyři roky. Na svoji záchranu si nepamatuji, ale určitě jsem byla taky vyděšená z neznáma jako tihle tři. Ale pak jsem pochopila, že Kobra je hodn- "Mamííííí!" Proťal vzduch chlapcův výkřik a mě zamrazilo v zádech. Mami? Takže ta žena nebyla nemocná? Ale to nedává smysl?  Sledovala jsem jak posluhovači táhnou děti dovnitř do srubu. "Já chci svoji maminku!" Znělo domem a já jsem zatnula zuby. Co se to právě stalo? Co tady ta žena dělala? Vždyť Kobra zachraňuje děti od zlých rodin.... nebo? Tato událost zasela první semínko pochybností.

Všude svítilo ostré světlo. Bylo mi strašné horko a někdo mi svítil baterkou přímo do očí. Zamžourala jsem lapajíc po dechu a spatřila nad sebou několik rozostřených siluet. Něco říkali, ale já jsem jim nerozuměla. Všechno, co jsem byla schopná rozeznat, bylo jen zběsilé pípání monitorů. Já už to vůbec nechápu. Co je Kobra zač a jak se stalo, že jsem tady s Teem, který se pravděpodobně zbláznil? Bolela mě hlava a hrudník a... vlastně všechno. Celé moje tělo se zmítalo v bolestech a bylo čím dál tím těžší se nadechnout. Co se to se mnou děje? Chtěla jsem křičet. Tak moc jsem chtěla křičet. Ta bolest byla nesnesitelná. Ti lidé na mě začali sahat, ale já jsem to nechtěla. Škubala jsem sebou, abych je ze sebe setřásla.  Od toho momentu se všechny události spojily do jedné šmouhy a moje horečkou oslabená mysl je nedokázala oddělit. Bylo to jako noční můra. Celé to bylo jako jedna velká noční můra. A nejhorší na tom bylo, že jsem si nedokázala vzpomenout na dobu, kdy bylo všechno ještě v pořádku.