It's snowing...

Kapitola 4. - Společnost

Poprvé od mého fungování v "Domově" jsem byla předvolána před Kobru. Teď se rozhodne, jestli tu budu moct zůstat a pracovat pro společnost, nebo jestli budu nedostatečná, zklamu všechny, co mě vychovávali a skončím jako zdejší otrok. Jako Teo. Nezvládl zkoušku a od té doby dře a dělá všechny ty nevděčné práce kolem "Domova", které před zkouškou dělá v rámci zocelení každý. Musím to zvládnout. Zaklepala jsem na dveře velkého pokoje, klekla si na zem a sklonila hlavu. Ve velkém pokoji přebývala jen Kobra a občas nějací vysocí příslušníci společnosti. Od malička jsem se do toho pokoje chtěla podívat. Pětiletý Leonard, který měl tu čest tento týden Kobře posluhovat, otevřel dveře a Kobra mě vyzvala ať vstoupím. Taky jsem jednou posluhovala přímo Kobře. Je to silná osobnost. Světlá kůže, oříškově hnědé oči s párem dobře maskovaných vrásek a slámově žluté vlasy vždy zapletené do složitého copu. Dneska na sobě má zelený svetr a nohy jí obepínají úzké džíny. Neformální oděv. "Mluv děvče. Co tě přivádí do tohoto pokoje?" Nemohla jsem z ní spustit oči. Vždy byla mým hrdinou. To ona zachraňuje děti od zlých rodin a vychovává je pro práci pro společnost. Tvoříme společnost, která pracuje pro lidi a bojuje proti zlým "chlupatým", kteří zakazují to, co lidi potřebují. Například léčiva od zahradníka. Na zahradníka jsem se taky mohla jít vyučit, ale já jsem šla na doručovatele a půjčkaře. Půjčkařům se někdy taky říká lichváři. Nikdy jsem nechápala proč. "Byla jsem svými lektory požádána o složení zkoušky doručovatele, madam." Nadzvedla obočí. "Takhle mladá? No dobrá. Máš mé svolení. Zajdi za zahradníkem, on ti něco přidělí. A hlavně pozor na chlupatý." To byla výzva k odchodu. Ještě jednou jsem se uklonila, důstojně odešla z velkého pokoje a potom se vesele rozběhla ke skleníkům za srubem. Dostala jsem balíček s injekcemi plnými léku a léčivým bílým práškem, který není cukr. Měla jsem ho doručit jednomu zákazníkovi až do města. Oblékla jsem se a honem vyrazila po pěšině vyšlapané stovkami nohou pryč od srubu. Moje první donáška. Úkol, ke kterému jsem byla cvičena. Když jsem došla mezi vysoké budovy města a zabočila směrem k předávací zapadlé boční uličce, zastavil mě jeden z nich. Chlupatej. Udělalo se mi špatně. Cítila jsem k němu takový odpor. Jsou to stvůry. Nás na rozdíl od nich učili pomáhat lidem. Hulváti jedni. Promluvil na mě. "A kampak ty kráčíš takhle sama?" Usmíval se. Fuj. Ale musela jsem hrát podle scénáře. Tak, jak mě to naučili. Jedině tak mě totiž nechá být. Nasadila jsem nevinný roztomilý výraz a odpověděla mu jemným dětským hlasem. "Nesu dědečkovi buchtu. Má narozeniny!" Fujtajbl. Nelíbí se mi to. Chci od něj pryč. Nebo ho skopat. Nebo ho skopat a pak od něj pryč. "To jsi ale hodná. Tak mu hlavně popřej hodně štěstí a zdraví." Přikývla jsem, usmála se a pokračovala v cestě. Blé! Já tak nesnáším chlupatý! Došla jsem na místo dodání a tam úspěšně předala balíček opravdu nemocně vyhlížejícímu zákazníkovi. Na oplátku mi dal pár těch bezcenných papírků s čísly, které nám za to dávají jen ze symbolického důvodu. Kobra je totiž sbírá. Je to její koníček. Do večera jsem byla zpátky v "Domově" a moje první zkoušková mise byla splněna. Jednoduché.

S trhnutím jsem se probudila. Začínám se rozpomínat čím dál rychleji. Tyhle informace mě děsí. Kam se poděl můj "Domov"? Ochrana a láska společnosti, kterou jsem tehdy cítila tak silně? Jak jsem se ocitla tady? A proč sem chodí chlupatí? Užívají si snad mé utrpení? Nechápu vůbec nic. Jsem stále unavená. Asi půjdu znovu spát. Ke spánku mě ukolébalo dvojí monotónní pípání monitorů. Teo je zpátky tady.