It's snowing...

Kapitola 2. - Motýl

Dlouho jsem se trápila snahou si na cokoli vzpomenout. Prohlížela jsem si tvář toho kluka, ale neviděla jsem v ní někoho známého. Tak jak jsem se s ním ocitla ve sněhu někde na kraji lesa polomrtvá, hladová a zmrzlá jak rampouch? Někdo nechal pootevřené okno a do místnosti  vletěl motýl. Nastavila jsem ruku a k mému překvapení na ní přistál. Usmála jsem se. Když odletěl, znovu jsem posmutněla a jen se dívala na své ruce. Byly mozolnaté a poškrábané. Se zájmem jsem přejela prstem po velkém mozolu na mé dlani. Kde se tam vzal? Kde se vzaly všechny ty mozoly a škrábance? Pracovala jsem na poli. Jak to vím? "Ale vždyť to je přece jasné!" Další mluvící myšlenka... Nejsem trochu divná? "Pracovala jsi u toho velkého dřevěného domu." Domu? Najednou jsem si vzpomněla. Uviděla to. Sebe, jak sekám dříví u dřevěného srubu, vedle kterého bylo malé políčko. Měla jsem na sobě otrhané hadry. Bylo tam víc dětí, které byly oblečené stejně. Někam jsem to dřevo nesla a rozsypala ho. Někdo mi ho pomohl sesbírat a usmál se na mě. To je ten kluk! Něco mi říkal. Oslovil mě Naomi. Jmenuju se Naomi. V té vzpomínce jsem mu odpověděla. Jmenuje se Teo. Vzpomínka končila tak, že jsme dřevo sesbírali a šli s ním.... Bůh ví kam. Samozřejmě nechyběla ona písnička, která mi zněla v hlavě pořád dokola. Vím jak se jmenuju! Ale co jsem proboha dělala u dřevěného srubu s desítkami dalších dětí?

 Do místnosti vešel doktor Linhart a nějaký jiný muž v modré košili a čepici. Na košili byl nápis policie. Divné slovo. Nikdy jsem ho neslyšela. "Moc si toho nepamatuje. Vlastně vůbec nic. Nevíme ani jak se jmenuje. Pochybuji, že z ní něco dostanete." Zaslechla jsem říct doktora, když vcházeli. "Uvidíme, co se s tím dá dělat." Odpověděl ten muž. "Tento pán je poručík Kopečný. Policista. Je tu, aby si s tebou promluvil." Jen jsem přikývla nespouštějíc oči z poručíka Kopečného. "Ahoj. Jen se tě zeptám na pár věcí, dobře? A ty mi zkusíš odpovědět, jak nejlíp dokážeš." Neklidně jsem se zavrtěla. "Proč jsem tady?" Zeptala jsem se a policista si povzdechl. "Protože jsi nemocná. Proto jsi v nemocnici. Aby tě vyléčili." Přikývla jsem. Měl velmi drsný a hluboký hlas. "A teď, s tvým dovolením, budu pokládat otázky já. Jak se jmenuješ?" Ten policista se mi vůbec nelíbil. Byl na mě hrubý. "Jmenuju se Naomi." Policista překvapeně zvedl obočí. "Říkal jste, že si na nic nevzpomíná." Obrátil se na doktora. Ten jen pokrčil rameny. "Výpadky paměti bývají dočasné." Policista si odfrkl a vypálil na mě další otázku. Vlastně jich bylo víc. "Znáš toho kluka? Jak se jmenuje?" Nechtěla jsem mu odpovídat. Bála jsem se ho. Všimla jsem si, že má za pasem pistoli. Ta je moc nebezpečná. Ale přes to všechno jsem odpověděla. "Jmenuje se Teo. Pracovali jsme spolu." To policistu velmi zaujalo. "Kde jste pracovali?" Odpověděla jsem, že u srubu, a když se mě zeptal na adresu, jen jsem zavrtěla hlavou. "Pamatuješ si, jak jste se ocitli u toho lesa?" Další zavrtění hlavou. Bylo to nepříjemné. Velmi nepříjemné. Otázky se vršily a já na ně neměla odpovědi. Ptal se mě ještě na spoustu věcí, ale já už jsem ho skoro ani neposlouchala. Potom Doktor policistu zarazil, že už jsem prý unavená a vyvedl ho z místnosti. Opět jsem osaměla. Většinu času, co už jsem v nemocnici, jsem sama. Vlastně je tu Teo, ale ten se ještě neprobudil. Občas sem přijdou jiní lidé v bílém a cosi provádí s monitory, hadičkami a ptají se mě na různé otázky. Potřebuju si nutně vzpomenout. "Na co?" Ty myšlenky by měly přestat mluvit. Potřebuju si vzpomenout na všechno. Je to moc důležité. Někdo je v nebezpečí. Problém je v tom, že si nepamatuji kdo. "Chumelí se, chumelí. Zima je zimička....." Začala jsem si pobrukovat a schoulila se pod peřinu. Proč nemůžu být volná jako ten motýl? Jen být volná a létat kam jen se mi zachce. Pomalu jsem usnula.