It's snowing...

Kapitola 3. - Kobra

Další den ráno mě probudilo ostré zapípání jednoho z monitorů. Obvykle to pípalo v pravidelných intervalech, ale teď to pištělo a pištělo a nepřestávalo. Za chvilku dovnitř naběhlo spoustu lidí a seběhli se kolem Tea. "Rychle! Pravděpodobně jsme něco přehlédli. Odvezeme ho zpátky na urgent. Ať to nevidí ta malá." Malá? Vždyť už mi je.....kolik vlastně? Nad tou otázkou jsem se teď nemohla pořádně zamyslet, protože se tu konečně dělo něco zajímavého. Jeden menší monitor (ten pípající), položili vedle Tea a ostatní odpojili. Jeden z doktorů (nebo policistů? Já už nevím.) mezitím vylezl na lehátko, sedl si obkročmo na zraněného a začal mu opakovaně stlačovat hrudník. "Co mu to děláte?!?" Vypískla jsem se zoufalstvím v hlase. Vždyť mu ublíží! "Zachraňujeme mu život." Ušklíbl se jeden z přítomných a otevřel dveře, aby mohli projet s postelí ven. Ta postel má kolečka? To budu muset prozkoumat. Teď jsem ale neměla čas na zábavu a vstala jsem z mojí postele. Než mě stihli chytit a dotáhnout zpátky, uběhla jsem téměř vzdálenost, kterou mi hadička připevněná k mojí ruce dovolovala. "Pusťte mě! Chci jít s ním!" Bylo to důležité. Nemohla jsem ho spustit z očí. Nemohla jsem ho nechat samotného. Nemohla! Nakonec se jim podařilo mě přesvědčit, abych zůstala a vysvětlili mi, že Teovi se akorát udělalo trochu špatně. Ještě aby ne, když mu takhle ubližujete! Kde jste to viděli? Bít ho do hrudi a pak tvrdit, že mu pomáháte. Když jsem se jim zdála dost klidná, znovu jsem osaměla. Proč je na tom Teo tak špatně? Proč? Kde jste vy mluvící myšlenky teď?!? Když vás potřebuju! "Daleko." To je jako naschvál! Proč si ze mě, ze sebe.... achjo! "Teo byl hodně nemocný. Bili ho." No konečně. Další cenné útržky. Vzpomínám si, že jsem byla v malé komoře s dalšími pěti dětmi. Vrátili jsme se zrovna z doručovací výpravy. Doručovací? Co jsme doručovali? Nevím. Dala jsem Teovi svůj příděl jídla. Zbili ho za to, že neposlouchal. Byl hodně slabý. Tohle už nemůže dlouho vydržet. požádal mě, ať ho něčím rozveselím. Všem nám byla strašná zima a to první, co mě napadlo, bylo vymyslet písničku. 

"Chumelí se chumelí, zima je zimička! 

Pod sněhovou peřinou, zapadne cestička! 

Snížek zebe do nohou, pes za kamna běží, 

aby kočce pověděl, že už venku sněží.

Všichni honem do tepla, my se máme dobře,

když za střechu nad hlavou klaníme se Kobře.

Milostpaní štědrá je, nechá nás tu spávat,

když pro ni práce trochu, budem vykonávat.

Zvedni hlavu pachole, za hříchy se platí,

zítra můžeš práci svou, lépe vykonati.

A když budeš pracovat, ještě líp než dobře,

Naši páni všimnou si, odmění tě štědře."

Ta druhá část ale není z té dětské písničky! Tu jsem si vymyslela. Co to znamená? Kobra.... Teo mi na písničku odvětil, že doufá, že mám pravdu. Potom jsme šli spát. Víc si nevzpomínám. Mám jen takový pocit, že jsem tehdy pravdu neměla a že Kobra není zdaleka tak úžasná, abych k ní vzhlížela jako v té písničce. Zpívám tam o práci pro Kobru a naše pány. Kdo to je? "Jsou zlí." A hele! Teď mi myšlenky zase odpovídají! Zkusím si vzpomenout víc, dokud mám příležitost. Když jsem tam byla tak spokojená, proč jsem teď tady? "Nebyla jsi spokojená. Potom už ne." To mě zmátlo. Proč je to tak těžké si vzpomenout? Kobra, Kobra, Kobra...... Je to důležité! Musím si vzpomenout! Potom mě ale přerušil kdosi, kdo vstoupil do pokoje. Nějaký.... poli-doktor? Mají divná jména pro profese. Já znám jen doručovatele, zákazníka, půjčkaře, zahra-..... Odkud?!?! Tohle už začíná být otravné. A ještě ke všemu si ten člověk nejspíš bude žádat mou pozornost. Je celý v modrém. Nápis policie. Ha! Mám to! Policie jsou ti v modrém a doktoři ti v bílém! Moment. Toho muže znám! Viděla jsem ho.... při mé první doručovací výpravě. V tu chvíli mě zaplavily vzpomínky a svět se mi zatměl před očima, což mě donutilo si znovu lehnou, nebo se spíš skácet ze sedu na postel. Ten policista vykřikl. Moc jsem toho nevnímala, ale v hlavě mi zazněl panovačný ženský hlas. "A hlavně pozor na chlupatý...." Chlupatý.... tak se u nás říkalo policistům. Pak už byla jen tma a ticho.