Básničky jednoho člověka

I.

Sedím na posteli jako tělo bez duše.
Zavírám oči, snažím se utéct zlé předtuše.
Ty jsi tam s ním a já tady sama.
Už nikdy nic nebude mezi náma.
Bolí to. Nebudu ti lhát.
Ale i přes to se dokážu smát.
Rozchod přeci není konec světa.
Až teď mi dochází, že je pravdivá tato věta.
Byla to tvoje volba odejít za ním.
Zajímalo by mě zda tě bolí, že odcházím.
Nevěřím, že ti to je ukradené,
ale tvé pocity mi nebudou už nikdy odhalené.
Možná, že tě už nikdy víc neuvidím.
Tenhle pocit smutku opravdu nenávidím.
Doufám, že budeš šťastná. To je hlavní.
Už se mě nikdy nedotkneš svou hebkou dlaní.
Pokud mě někdy potkáš, sklopím smutně zrak.
V mém srdci se usadí bouřkový mrak.
Jakmile ale zmizíš zase pryč,
k radosti opět najdu klíč.
Proto tě už nechci nikdy potkat.
Už kvůli tobě nechci plakat.
Ty jsi moje minulost a tou i zůstaneš.
Už pro mě důležitá nikdy nebudeš.
Už po tobě zbudou jen vzpomínky,
co si tajně schovám do skříňky.
Vzpomínky ve formě dopisů, co jsi mi psala.
Jako důkaz, že jsi mě alespoň trochu milovala.
Obě už musíme a chceme jít.
Jedná druhou už nechme být.
Nemá cenu se už obviňovat
a naše city dál zraňovat.
Už nemá cenu se hrabat v minulosti
toho jsme si obě užily do sytosti.
Je těžké dát sbohem mé tajemné slečně.
Vzpomínky na nás si uchovám věčně.