Deník Anny Brauner

Úvod

Ahoj jmenuji se Anna Brauner. Bydlím v hlavním městě Aucklandu , který se nachází na Novém Zélandě. Žiji zde se svým starším bratrem Kamilem , který pracuje jako dispečer v letadle. Mě je 16 let a chodím na střední soukromou školu Glenfield College. Naši rodiče nám bohužel zemřeli když mě bylo 10 let a bratrovi 15 let. Do doby dokud bratrovi nebylo 18 let tak se o nás starala naše milovaná babička. Jak už bylo bratrovi 18 tak mě převzal do své péče on. Babička si dál žila spokojeně v Matu Matu, kde se také natáčel film Hobbit. U babičky jsme vždy obdivovali tu její odvahu a odhodlání, které samozřejmě zdědila naše maminka a pak my. Tatínek byl vždy takový bručoun a nikdy nedokázal pochopit, že si chceme svůj život naplánovat tak jak uznáme za vhodné. Vždy po nás chtěl aby jsme se naučili žít s tím co nám oni dávají. Ale bohužel jsme měli s bratrem svou hlavu a neposlechli je. Nejradši bych vrátila čas do doby kdy rodiče žily. I když po nás párkrát křičeli tak jsme je milovali. Bratr se se smrtí rodičů vyrovnal poměrně rychle asi proto, že je starší. Ale já do teď brečím a doufám, že se z toho vzpamatuji, ale nějak mi to nejde. Kam se kouknu vidím své rodiče jak se usmívají a podporují nás. I kdybych tady a teď začala brečet tak mi to vůbec nepomůže. Ale život jde dál a my se musíme naučit žít se všemi překážkami. No abych tady nepsala jen o tragédiích tak budu psát o tom jak se nám teď žije. Kamil si žije vždy jak se mu líbí a pořád někam cestuje. Mě samozřejmě chce brát s sebou, ale jak ještě studuji tak je to trochu horší. na školu se nemohu vykašlat, jelikož je to soukromá a taky moje vysněná. Má maminka a tatínek by chtěli abych tu školu nezameškávala jen kvůli nějakým hloupostem. Kamilovi docela závidím, protože mu je 21 let a mě bude teprve 16 let. není to fér. On si prakticky může dovolit cokoliv, ale realisticky jen polovinu z toho co může aby nebyl ten nejhorší. Já nemohu, protože nejsem plnoletá. Strašně si přeji aby mi bylo už 18 let a mohla bych si kupovat co můžou jen dospělí a měla bych auto. No vlastně dospělí si mohou koupit maximálně alkohol a cigarety což u mě alkohol bojuje, ale cigarety mají pořád 0% a doufám, že to tak bude napořád. O Kamilovi nevím jestli kouří, ale doufám, že ne jinak by nastala u nás doma 3. světová válka. A tu bych snad vyhrála. Nikdy jsem nevěděla jak chutná polibek od toho pravého. Jo já vím přijde vám to jako, že malá naivní holka neví, že polibek je pořád stejný a nikdy nezmění chuť, že jsou to sliny někoho jiného. Buď holky nebo kluka jde o to co jste. Jestli heterosexuál, homosexuál nebo bisexuál. Vždy je volba jen a jen na vás. Já jsem heterosexuál a to znamená, že jsem na mužská pohlaví, homosexuál znamená, že se přitahují stejná pohlaví a ty také nazýváme lezby a gay a pak je bisexuál a to znamená, že ho přitahují oboje pohlaví. Každý to v této době považuje za špatné když je někdo homo/bisexuál. Mě osobně to tak zlé nepřijde každý je prostě takový jaký chce být a nejsou určena pravidla na to jestli mají být lidé heterosexuálové nebo homo či bisexuálové. Svět je podivný a lidé v něm také. No abych se tady za chvilku nerozčílila tak do tebe napíšu něco pozitivního. Za pár dnů mám narozeniny. bude mi 16 let a já budu středně velká holka. No nechápu proč se z toho tak raduji, když je to jenom 16 let. No až to bude 18 tak to bude jiná radost. Každopádně jsem dnes měla skvělí den. Bratr mi psal, že se vrátí na moje narozeniny a že přijede možná sestřenice, ale tu moc ráda neuvidím, protože je z naší rodiny strašně povrchní a snobská no celá její rodina je taková. Nikdy nemohli přijmout něco skromného a malého a krásného a a .... No a už jsem se zasekla. Jak já tu její rodinu nesnáším, ale na svých narozeninách je budu muset nějak skousnout. Snad to nějak dám. A doufám, že na oslavu dorazí i Kamilův nejlepší kamarád Martin Cooper. Strašně hezký a hodný kluk. Ani nevím kde bydlí v jakém městě, vesnici, čtvrti nebo ulice. Nemám na něj ani telefonní číslo. Bože co tady do háje vyvádím? Místo toho aby jsem se chovala dospěle tak se chovám jak malý fakan. No nejsem normální člověk zřejmě. Snad se naučím chovat tak jak se sluší a patří, ale s bratrovým přístupem těžko. Je velice zajímavé, že soud bratrovi nařídil, že až mu bude 18, že se má o mě starat jako o vlastní, ale jak tak to vypadá tak je většinu času někde v háji. Ale má štěstí, že já jsem na internátě a domů se vracím až na víkendy, ale je pravda, že tam někdy zůstanu déle než jen těch pět dnů, ale aspoň se na mě pak těší více. Teda doufám, protože by to bylo hezké, ale silně o tom pochybuji. No budu doufat v to dobré a ne v to špatné jak si zřejmě každý myslí. Možná se zasměji na tím vším jednou za pár let až tě někde najdu, ale každopádně jsi byl ten nejlepší dárek co jsem kdy od té strašné sestřenice dostala. Dnes půjdu brzo spát, protože chci a vím ,že se mi bude zdát o Martinovi. Sice je to hodně naivní, ale aspoň si nehraji s panenkami, což by se asi pro šestnáctiletou dívku neslušelo.