All world // Tom Holland

2. kapitola - Londýn

     Cítíte tu nervozitu. Kousáte svoje už dost okousané nehty, ale ani tohle nepomáhá a tak přemýšlíte, co by mohlo pomoct, ale moc dobře víte že vůbec nic. Nic neodežene nervozitu, když letadlo vzlétá a vy jdete vstříc vašemu snu. 
     Můj let sice nebyl dlouhý, ale výhled jsem si užila. Nikdy dřív jsem neletěla. Ze začátku jsem se proto odmítala z okýnka podívat, ale jsem ráda, že tenhle strach jsem byla schopná překonat a zbytek cesty jsem nemohla odrhnout pohled. Pozorovat mraky mělo uklidňující účinek a já ani nezaznamenala, že jsem přestal kousat nehty a naprosto jsem se uvolnila. V té chvíli ze mě všechno spadlo. 
„Myslím, že je to úžasné," pronesla jsem sama pro sebe.
„To rozhodně je," odpověděl mi blonďák, který seděl vedle mě.
Odpověď na moji samomluvu jsem opravdu nečekala a tak jsem v sedadle trošku nadskočila. Avšak jsem se nenechala rozhodit a myslím, že on si toho ani nevšiml.
„Ještě jsem neletěla a tohle všechno, to je prostě..."
„Dokonalé," dokončil, co já jsem nebyla schopná ze sebe dostat.
Přikývla jsem a znovu se podívala ven. Cítila jsem, jak se mi na tváři samovolně vytváří úsměv. Slíbila jsem sama sobě, že rozhodně budu lítat častěji.
„Já jsem Wren," promluvil opět blonďák.
„Rachel."
„A kam letíš?"
Ne moc nadšeně jsem odtrhla pohled od mraků a otočila se znovu na něj. Ale mnohem nadšeněji jsem mu začala vyprávět o tom, že si letím do Londýna plnit sen. Bylo zvláštní, že mě někdo poslouchal a já se konečně mohla ze všeho vyzpovídat. S tím přišla další várka úlevy. Ještě před přistáním v Londýně jsme si stihli vyměnit čísla a já odcházela s dobrým pocit, že jsem si třeba našla kamaráda.
     Opatrně jsem položila svoji nohu na zem a za ní druhou. Nervozita byla zpátky a mnohem silnější než když jsme spolu byly naposledy.

„V klidu, Rachel."
To nebyl správný čas na to, abych chytala záchvaty stresu. Musela jsem se prvně dostat do hotelu, který podle všeho neměl být daleko od letiště. Avšak najít ho mi nakonec zabralo bez mála hodinu. A tak když jsem konečně už měla i pokoj, rozplácla jsem se do postele a několik minut jsem zůstala ležet. Projela jsem instagram, jestli Tom náhodou nepřidal něco, co by mi pomohlo někde jej potkat. Nepřidal.
„Máš celý týden, Rachel."
     V zájmu zachování klidné mysli jsem se rozhodla, že bych si Londýn ráda prohlédla a tak jsem se vydala na procházku. Šla jsem pomalu, rozhodně jsem nikam nespěchala. Rozhlížela jsem se všude kolem. Další zvláštní věc, žijete v Irsku, ale ještě nikdy jste nebyli v Londýně. Lehce jsem se tomu zasmála. Když jsem uviděla stánek s kávou, úlevně jsem si oddechla a hned si dala cappuccino. Teplo horké kávy příjemně zahřálo nejen moje tělo ale i moji duši a já se zase cítila o něco líp. Připadalo mi, že se začínám zase dávat dohromady. Poděkovala jsem slečně, co mi jej udělala a vydala se dál objevovat krásy města. Dostala jsem se k menšímu náměstíčku, kde nebylo tolik lidí, ale bylo nádherné. Víc než v Anglii jsem si v tu chvíli připadala jako v Paříži. Náměstí obklopeno kavárničkama a jedním knihkupectvím, kde všude venku rostlo spoustu květin. Pohled za který by se mohlo i platit. Neodolal jsem a do onoho knihkupectví jsem vešla. Možná že to byl spíš antikvariát. Spoustu knížek vyrovnaných ve starých dřevěných skříních a ani jedna kniha nebyla stejná jako ta druhá vedle ní. 
     Vyšla jsem ven a  naposledy se chtěla napít svého kafe a v tom se moje srdce zastavilo. Po chvíli zase začalo fungovat, ale pro změnu asi o milion tisíc úderů rychleji. Můj dech kolísal úplně stejně. Moje tělo se celé roztřáslo. Stál jen kousek ode mě, opravdový kousek. Moje ruce se třásly tak moc, že neudržely ani kelímek s kávou a ten letěl k zemi rychleji než jsem stihla postřehnout. V tu chvíli, kdy opustil moje ruce se on otočil přímo mým směrem. Chtěla jsem kelímek, co nejrychleji zvednout. Avšak než jsem se stihla vůbec ohnout, už byl v jeho rukou.