All world // Tom Holland

4. kapitola - Vše, co není nutné

     Náhody se prostě stávají. Stávají se každý den a určitě úplně všem. Ale někdy je jich tolik, že už začínáte mít pocit, že tam nahoře je opravdu někdo, kdo hlídá vaše kroky a vede vás přímo na místo, kam on chce, abyste došli.
     Jen jsem se tak procházela, naprosto bezúčelně. Nebo možná účelem bylo vyčistit si hlavu po tom náročném večeru. V tom kolem mě prolétl dav pištících holek, kterým rozhodně bylo pod osmnáct. Zakroutila jsem očima a ony obklíčily nějakou osobu. Zvědavost mi nedala a já se musela podívat, kdo že je tu tak zajímavý. Jakmile jsem konečně prohlédla skrz onen dav, zalapala jsem po dechu. Uprostřed toho všeho stál Tom. Chtěla jsem se otočit a tiše odejít. Ale bylo pozdě. Jeho oči potkaly moje. Nemyslela jsem si, že by to mohlo nějak vést dál a tak jsem se otočila. Jeho hlas mě ale zarazil.
„Ty jsi ty, ta s tou kávou, že ano?" 
Přísahám, že všechna moje krav se mi nahrnula do obličeje. Oči mi zabloudily na špičky tenisek a já jen tiše přikývla.
„Nic se nestalo," zasmál se.
„No jistě," pozvedla jsem trochu můj obličej.
Hned jsem jej zase sklopila, jelikož zjištění, že celý ten dav náctiletých mě sleduje, bylo více než jen nepříjemné.

„Měl bych ti za to někdy koupit nové."
Rozhlédla jsem se kolem sebe, všechny ty dětské obličeje mě najednou sledovali s nenávistí. A mně se z toho naprosto roztřásla kolena.

„M-m-m-myslím, že..že..že to ani nebude n-nutné," vypadávalo ze mě po částech.
Zasmál se a ve stejnou chvíli moje oči oslepil blesk foťáku. To už na mě bylo víc než dost. Otočila jsem se a odešla pryč co nejrychleji.
„Tak tohle se ti teda povedlo, Rachel." 
     O několik hodin později už jsem zase ležela v hotelové posteli a projížděla si hlavní stránku facebooku. Není žádným překvapení, že tam sleduji několik stránek, které se věnují Tomovi. Nebudu popírat, že jsem si myslela, že jsem v noční můře, když jsem na jedné narazila na článek: Která tajemná dala Tomovi kopačky. Celému tomu všemu vévodila moje fotka. Dala kopačky, co prosím? Nechápala jsem vůbec nic. Jak bych mu asi mohla dát kopačky, když mezi námi nic není. Vždyť jej ani neznám, on nezná mě. Ovšem jsem si článek se zatajeným dechem přečetla. A chápala jsem ještě méně než předtím. "Neznámá odmítla pozvání na rande a hned poté utekla!" Pozvaní na rande? Jaké rande?
„Jsi jen ty tak hloupá, Rachel?" zeptala jsem se sama sebe.
Ale odpovědi se mi nedostalo. Asi jsem opravdu tak hloupá a nebo mi možná unikla celá pointa. Znovu jsem si musela v hlavě přehrát všechno, co se před několika hodinami stalo. Nevím, jak to vypadá, když vás někdo zve na rande. V životě jsem na žádném nebyla. Mělo tohle být ono? A pokud ano, jak jsem mohla být tak hloupá?
„To jsi celá ty, Rachel!"
„Jo, já vím!"
Naštvaně jsem praštila do peřiny. Teď abych se schovávala před celým světem, před každou jeho fanynkou a hlavně před ním. Z úkolu potkat Toma se stává úkol už nikdy nepotkat Toma. Jak jsem se jen mohla před ním takhle ztrapnit. A teď o tom ví každý, kdo sleduje tu pitomou stránku. Úplně každý.