All world // Tom Holland

3. kapitola - Káva a košile

     Cítíte se tak trapně, tak jak jste se ještě nikdy necítili. Je tolik věcí, které jste mu chtěli říct, ale jako kdyby pro ty věci najednou nebyla žádná slova. Stojíte tam a jediné, co zvládnete je, že tiše vykoktáte "děkuji". Propadáte se hluboko do jeho očí. Nemůžete se odtrhnout od jeho milého úsměvu. Ale hlavně vás unáší jeho hlas, jako kdybyste se pomalu a příjemně vytráceli.
„To nestálo za řeč," usmál se.

To byl on, ten úsměv, který mám před sebou pokaždé, když zavřu svoje oči. Najednou byl tady, přímo přede mnou. Podal mi kelímek zpátky. Pevně jsem si jej chytla, abych se ujistila, že moje roztřesené ruce už jej znovu neupustí.
„Já se moc omlouvám," podařilo se mi ze sebe dostat po chvíli trapného ticha.
„Za co?" koutky mu pobaveně zacukaly.
Pohled jsem sklopila k zemi a cítila, jak moje tváře zalívá rudá barva. Podívala jsem se zpátky na něj a určitě zčervenala ještě mnohem víc.
„Za tohle všechno," máchla jsem kolem sebe kelímkem.
Co mi ale rozhodně nedošlo bylo to, že v něm i po pádu ještě něco zůstalo. A všechno to, co v něm zůstalo, se rozlétlo do všech stran a především na jeho košili.

„Já se tak moc omlouvám," špitla jsem a odešla, jak rychle jsem jen mohla.

Za sebou jsem slyšela ještě něco o tom, že je to v pohodě. Ale to už jsem skoro běžela zpátky do hotelu. 
     Sotva jsem za sebou zavřela dveře pokoje, po tvářích mi stekla první slza a následoval ji hromada dalších. Tohle byla moje jediná šance mít nějakou vzpomínku. Teď se budu jen do konce života stydět. Nejradši bych už nikdy nevylezla z postele. Taková ostuda. Proč zrovna já musím být tak ohromně nešikovná a mít takovou smůlu.
„Wrene?" vzlykla jsem do telefonu.

„Co se proboha stalo?" ozvalo se z druhé strany.
Naprosto do detailů jsem náhodnému blonďákovi z letadla vylíčila svoji největší životní katastrofu. Ač se mě snažil uklidňoval sebe víc, nepomáhalo to. Pořád jsem seděla na zemi, opřená o dveře a čekala až se utopím ve vlastních slzách.
„Děkuju," zašeptala jsem a telefonát ukončila.
„Ty jsi takový debil, Rachel!" křikla jsem a praštila pěstí do země.
Měla jsem na sebe takový vztek. Zároveň se vracel nepříjemný pocit méněcennosti. Vnímala jsem, jak sama sebe posílám ještě mnohem víc na dno. Připadala jsem si jako troska. V tu chvíli jsem vlastně i troska byla. Seděla jsem opřená o zeď v hotelovém pokoji a už přes dvě hodiny brečela. Myslím, že to je celkem dobrá definice slova troska. Když jsem konečně byla schopná se zvednou, dokázala jsem dojít jen k posteli a znovu se do ní rozplácnout. Utírat si slzy nemělo vůbec žádný smyl a tak jsem je všechny nechávala vsáknou polštář. Nikdy jsem si nepřipadala hloupější a rozhodně už nikdy nebudu pít žádné kafe, nikdy.
     Nevím, kdy přesně se to stalo. Moc už si z toho večera nepamatuji, ale nakonec se mi podařilo usnout. Po letu, chození po městě a několika hodinách pláče to vlastně nebylo ani nijak překvapující. Po dlouhé době jsem usínala bez toho, abych bojovala se spánkem. Ale rozhodně to neznamenalo něco příjemného. Tentokrát to nebyl jeho úsměv, co jsem před sebou viděla, ale kafe, které dopadala na jeho košili. Kapka za kapkou a to pořád dokola. Nedalo mi to pokoj. Později se mi o tom i zdálo. Kéž by to byla jen noční můra.