Nezapomeň "DOKONČENO"

Hádka

Tomas má dnes 28!!!!!! Všechno nejlepší náš hrdino. Vážím si tě jako herce a osobnosti. Jako charakteru. Protože vše hraješ s velkým nasazením. Jsi náš Phantom Halo. Takže doufám, že ti to jednou budu moci říci. Jsi něco jako můj psycholog. Mohu se ze svých problémů vypsat, ztratit se v myšlenkách, v příběhu a nemusím být na chvíli součástí reality. Děkuji ti a doufám, že to pořádně oslavíš!
_________________________________________

,,Ne, vypadni Tomasi!!" křičela na něj. Tak moc ho miluje a sebe nenávidí.

,,Já tomu ale vůbec nerozumím.." řekl v klidu Tomas. ,,Ani nemusíš! Prostě vypadni nebo vypadnu já!" křičela dál. ,,Jsem nemocná chápeš?! Já umírám!!" Zhroutila se na zem. Tomas tam chvíli jen stál a díval se na ni. ,,To není možný! Řekni, že je to lež!" začal křičet i on. ,,A v čem jako?! Že za chvíli budu slepá?!" ,,Vždyť přece ..." neměl slov. ,,A co chemoterapie?" ,,Já nebudu v rakvi bez vlasů." plakala Mia. ,,Prostě vypadni a nech mě.." řekla po chvíli. Tomas odešel.

Vůbec tohle nechápal. Myslel si, že je to hloupý vtip. Vždyť je zdravá. Pak si ale vzpomněl, na to odpoledne v parku...

Seděl na lavičce a přemýšlel.

,,Tomasi?" slyšel hlas za s sebou. Byl to jeho profesor z hudební výchovy na střední škole. ,,Chlape jak se máš?" objal ho.
,,Dobrý den pane učiteli," pousmál se Tomas.
Jeho učitel si přisedl. Tomas chvíli mlčel. ,,Zase tě trápí nějaká láska?" usmál se, když si vzpomněl, že se kdysi naučil na bubny kvůli jedné dívce.
,,Mám přítelkyni," usměje se.
,,No to je skvělé," přikývne profesor. ,,Tak proč jsi takový nesvůj?"
,,Víte.. něco se děje, je nějak nemocná a nechce mi říct..." vzdychne.
,,To mě mrzí, jak bych ti mohl pomoc?" zeptá se.
,,Chtěl bych znát pravdu, chci ji nějak pomoci, ale nevím jak." vzdychne Tomas.
,,Jo chlapče, s ženami je to těžké." pokrčí rameny.
,,A co vy pane? Stále učíte?" zeptal se Tomas aby na to chvíli nemusel myslet.
,,Už dávno ne, chlapče, už mám vnoučata." ukáže mu fotky.

Chvíli si spolu povídají o životě a o dětech. Rozloučí se. Bylo to příjemné setkání. Tomas se rozhodne jít domů.

,,Zlato?" řekne do prostoru. ,,No tak zlato, Mio," hledá ji Tomas po domě. Najde ji na zahradě. Je schoulená pod dekou a uplakaná.

,,Miláčku,"obejme ji a políbí. ,,Pojď dovnitř. Je chladno." Mia se k němu přitulí. ,,Tommy promiň." Začne plakat na jeho hrudi. Hladí ji ve vlasech. ,,Pšššš to bude dobré..." snaží se ji uklidnit. ,,Tommy je mi to všechno tak líto..." vzlyká. ,,Musíme o tom spolu mluvit, a ty víš, že jsem tu pro tebe." políbí ji do vlasů. ,,Tommy já mám nádor," rozpláče se. Tomas ji k sobě pevně přitiskne a pláče taky. Nechce ale aby to Mia viděla. Musí být silný, moc ho teď bude potřebovat.

Sedí tam jen tak v tom tichu. Ani jeden nemluví. Tomas ji pevně drží, nechce ji pustit, co když to bude naposledy? Neví dne ani hodiny. Ví jen, že navždy někdy trvá pouze sekundu.