Diabolik Lovers: Sestry Irisuki 1

1.

Příjezd k bratrům Sakamaki

Z pohledu Shuji

Konečně ta zpropadená limuzína zastavila a ty slepice, moje sestry, ztichly. Vystoupily jsme z auta a já jako vždycky poslední. A všechny jsme zamířily k sídlu Sakamaki. Nevydržely, ani mimutu a začaly kecat, ale to se setřičce Reijně nelíbilo. „Už se uklidněte," napomenula je. „Nekaž nám zábavu!" křikla na ní Ayake. „Přesně tak," přitakala Laita. „Shuji," otočila se na mě sestra, vyndala jsem si z ucha sluchátko a ona pokračovala, „jsi nejstarší, proč nic neuděláš?" zeptala se. Zívla jsem si a znuděně se na ní podívala. „Moc práce." řekla jsem. A černovlasá sestra mě probodla pohledem. „Pojďte už dovnitř, tady je zima," ozvala Katana svírající svého plyšáka na hrudi, medvídka. „Ty sis nevzala tu bundu, jak jsem ti říkala?" začala Reijna otravovat, pro změnu, ji. „Nebuzeruj," zastala ji Ayake a udělala krok směrem ke dveřím, před kterými byly schody a právě ty zapříčinily její pád a taky, že před chvílí pršelo. Rozplácla se na zemi a všechny, kromě Reijny, chytly totální výtlem. „Nedělej šaška Ayake!" zařvala na ní Sakura a vrazila pěstí do fontánky. „Saku vždyť jsem ti říkala ať jseš slušná a nic neničíš," teď se zase ta otrava s falešnými brýlemi pustila do ní. „Tss," zasyčela bělovlásá sestra. „Jdi do prdele!"
A Reijna si jen, k údivu všech, povzdechla a naprosto ingnorovala to, co Sakura právě řekla.
A zaklepala na dveře, ty se hned samy otevřely, což nám nepřišlo divné, protože tohle jsme taky měli v našem sídle. „Teď už buďte zticha a chovejte se slušně," řekla. „Ale já ještě Ayake nedopověděla, co máme s mým přítelem v plánu," přestala se smát Ayačinu pádu a nahodila úchylný úsměv. Ježuš na co ona pořád myslí...ooh...myslím, že to ani nechci vědět. „Leito, nech toho ty úchylačko." napomenula jsem ji. Všechny se na mě udiveně koukly, hlavně Reijna. No co? Jsem nejstarší a i když jsem líná, musím občas sjednat pořádek.
Laita se zapamatovala, jako první a zeptala se:„Můžu aspoň mluvit o yaoi?"
„Ne," řekla jsem rázně, „o ničem úchylném."  Jžš ta Laita je ale úchyl, uslyšela jsem myšlenky Yuchira, blondýna s růžovýma očima, velice tichého na sedmnáctiletého kluka a naší nádoby na krev. Tentokrát s ním musím souhlasit.