Diabolik Lovers: Sestry Irisuki 1

4

Trest

Objevila jsem se v takové divné místnosti. Byla tam cítit zatuchlina a směsice pachů krve se železem. Rozhlédla jsem se. Nacházely se tu mučící nástroje. Ten zmetek se semnou teleportoval do mučící místnosti!! Došlo mi. Žaludek se mi stáhl a já se chtěla přemístit pryč. Ale...nic se nedělo. Nešlo to!! „Divíš se, že ti nefungují schopnosti," zeptal se chladným hlasem, jeho tvář zdobil zlý úšklebek a oči se mu nebezpečně leskly. „Ani sis toho nevšimla, ale...nasadil jsem ti náramek blokující jakoukoli magii." vysvětlil. Já se zmateně podívala na svoji ruku. Ihned jsem se ho snažila sundat. Z mých úst se vydral bolestný, překvapený sten. „Sama si ho nesundáš, to ti maximálně spůsobí další bolest." Otočila jsem se na něj. Smutně se mu podívala do očí. „Už budu hodná. Prosím sundej mi to. Velice se ti za svoji absenci omlouvám." škemrala jsem. Jeho oči byly ale chladné a temné. Ale...když se na to dívám zpětně, uvědomuji si, že jsem v nich něco viděla se mihnout. Jen na kratičký okamžik.
„Na nějaké omluvy a prosby je už pozdě," řekl. Znělo to jakoby práskl bičem. Naskočila mi husí kůže. Chytl mě za ruku. Trochu jsem vyjekla. Jeho stisk bolel. Přitáhl mě zády ke zdi. Zvedl mi ruce nad hlavu a připoutal je řetězy. Super, teď se nemůžu bránit rukama. Doufám, že mi nechá volné nohy. „Co chceš jako dělat?" zeptala jsem se. Bála jsem se, ale to mi nezabránilo mluvit. „Říkal jsem přeci, že je čas na trest. Copak neposloucháš?" Brrr, ten hlas má dost chadný až mi z něj začíná být zima. Pousmála jsem se nad tou myšelenkou. „Čemu se směješ," otázal se. „To mu, že mi z tvého hlasu začíná bejt chladno." odvěditla jsem se smíchem. „Ta veselá nálada tě za chvíli přejde, to přísahám." otočil se vydal se ke zdi, kde vysela různé vymoženosti na mučení. Sundal jezdecký bičík a vrátil se s ním ke mě s ďábelským úšklebekem na tváři.

Slyšela jsem svist, následovaný trháním mé kůže a zvuk, jako když někomu dáte facku. Takhle se to opakovalo nejméně dvacet krát. Zvládla jsem nejméně do poloviny nevydat žádný bolestný zvuk. Ale na konec jsem to nevydržela. Šíleně to bolelo. Z očí mi začaly téct slzy. „P...prosí...m...prosím...už...d...dost," dostávala jsem ze sebe mezi vzlyky. Trhla jsem hlavou, když na mé tělo dopadla poslední rána. „To by myslím už stačilo," zamumlal. „Teď chci slyšet tvoji omluvu," řekl už hlasitěji. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Má překrásné oči. Co? To bude asi kvůli tomu bičování. Jsem unavená a tak melu blbosti. Jo...tím to určitě bude. „Já čekám," ozval, čímž mi přerušil moje vnitřní debatování. „Omlouvám se...pane Sakamaki," řekla jsem pokorně. „To je lepší," vřele se usmál. Má krásný úsměv. Jsem snad zdrogovaná? Odpoutal mě, jenomže byla jsem natolik zesláblá, že mě mé třesoucí se kolena neudržela. Válela bych se na zemi kdyby mě nezachytil ten, jež za to byl zodpovědný. „Díky," šeptla jsem potichu.
„To jsem docela přehnal, odpusď mi," bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem se pod dala bezvědomí.

Kecy autorky:
Co si myslíte o téhle blbosti (myslím celý příběh). Újde nebo je to ujetá střeštěnost?